konečně jsem se po týdnu vrátila do školy. národní den byl sice jen v sobotu, ale čína to slaví celý týden. ten víkend, kdy byly hlavní oslavy, jsem strávila doma. měla jsem super mini krátkou chřipku, takže jsem se nezúčastnila žádnýho průvodu, žádný vlaječky, žádný národní budovatelský písně. asi si u mě soudruzi ze strany poznamenali velké červené mínus.
ale v neděli ráno jsem zajela na bleší trh na jihu pekingu. doufala jsem (naivně), že objevim spoustu pokladů, ale stálo to za prd. většinou tam prodávali prošlý prášky na podporu erekce, který se jmenovaly big obama nebo miagra atd. ale jeden knihkupec tam měl pěkný starý sítotiskový učební plakáty, tak jsem si koupila kostru krávy, dýchací soustavu a popis mikroskopu. fakt pěkný. a taky mini komiks s leninem. dokonce je to psaný celkem jednoduchou čínstinou, aby tomu rouzeměl i prostý lid, tak jsem tomu trochu rozuměla i já. třeba jak mu jeho sluřebná katja vařila čaj a tak…
no a v pondělí ráno (月10日3) jsem už vyrážela do šanghaje. pučila jsem si krosnu, nadopovala jsem se čínskejma práškama, který jsou tak děsne přírodni, že na mě vůbec nefungovaly, a vyrazila jsem na nádraží. obávala jsem se, že to bude špinavý mraveniště, kde těžko najdu odjezdovou tabuli, ale to jsem se hodne přepočítala! kdepak čína, ta je na tom hooodně dobře. celý nádraží je dva roky nový, protože ho postavili právě kvůli rychlovlakům. v podstatě to vypadá úplně jako letištní terminál. velký, prosklený, bílý, čistý. velká čekací hala, kde jsou jednotlivý budky, ty se otevřou jen dvacet minut před odjezdem vlaku. automat vám zkontroluje listek, vy sejdete dolů po schodech a tam jsou o patro níž všechny nástupiště. prostě vymakaný.
můj rychlovlak za 500 元 vyjížděl v 9 a v pul 2 byl v šanghaji. ten vlak vypadá dost jako pendolino, akorát je ještě víc aerodynamickej. před odjezdem každý (!) vagón umývala uklízečka a vevnitř taky. počítám, že to bylo tak dvacet vagónu, takže dvacet lidí. vážně tady nemají nouzi o práci.. to je jako s tou paní ve výtahu, která sedí na stoličce a mačká tlačítka podle toho, kdo jede do kterýho patra. nejrychlejší dosažená rychlost byla 312km/h. vevnitř je displej a ukazuje průbežnou rychlost. v každým vagónu je kohoutek s horkou vodou. to proto, že číňani nedají bez nudlí ani ránu. vozí si s sebou instatní nudle a ty si pořád chodili zalívat. a taky čaj, pochopitelně. průvodčí jsou spíš letušky v krásných kostýmcích s minisukní. prostě cestování nového tisíciletí. pendolino je proti tomu trapárna. těšila jsem se, že budu pozorvat malebnou krajinu, ale většinou to byly jen továrny, věžáky, kilometry elektrickýho vedení a spoustu malých jezírek s rybářskýma loďkama. (spíš louže, než jezírka. snad tam pěstujou pangasia pro evropu.. i když ten se vlastni loví vevietnamskejch stokách, ne?) rýžový pole bohužel žádný, ty jsou ještě víc na jihu. ale viděla jsem hřbitovy! což mě nejvíc dostalo. za celou dobu, co jsem v pekingu, jsem nenarazila na jediný hřbitov. předpokládám, že je vždycky mají dost daleko za městem. tyhle hřbitovy byly všechny ve svahu na samotě a pomníky jeden jako druhý a v podstatě, co jsem tak rozmazaným okem v třísetkilometrové rychlosti stihla zaznamenat, dost evropský styl. 
z vlaku jsem v šanghaji rovnou přestoupila na metro, který je mnohem složtější než v pekingu (není divu, když má šanghaj 21 mil. obyvatel) a taky o trochu dražší. místo 2 元 za jízdu se platí 3 až 5 podle vzdálenosti. první místo, na kterým jsem se octla, když jsem vylezla z podzemí, byl jinej svět. můj hostel měl být ve starým městě, což je historický místo, kde přes všechny šanghajský proměny zůstalo čínsky ghetto bez cizinců. žádný francouzský ani anglický vlivy. a tam to teda vypadalo. úzký uličky, na všech drátech viselo prádlo, po cestě běhaly slepice a husy, na zemi prodavali ryby i kraby i čerstvý ústřice, který staří číňani srkali přímo na míste. (možná přece jen trochu francouzská atmosféra). všichni posedávali na malých židličkách a povídali si nebo prali nebo hráli hazard, což mají číňani obzvlášť rádi. prostě jsou to závisláci na sázení. ať už hrajou karty, čínský šachy nebo go. opium asi nikdo nekouřil – bohoužel málo autentická šanghaj…
ale narazila jsem na pána, kterej měl na kempingovým stolečku rozloženo několik desítek porcelánovejch cvrkajicích krabiček. teď prý začala cvrččí sezóna a starý pánové chodí na cvrččí zápasy. zase jsme u hazardu. no a tak tam zkoumali, který cvrček bude kabrňá a šampión a jasnej vítěz. dokonce si na ně svítili baterkama a kontrolovali jim nožičky a tykadla. fakt zajimavý. skoro bych si jednoho koupila a vycvičila si ho… pak tam byl pán s vozíkem, na kterým měl naložený děsně dlouhý stvoly. nebo lodyhy? nikdy nevim. nejdřív jsem myslela, že je to bambus, ale pak jsem pochopila, ze je to cukrová třtina. narval ji do takovýho tisíc let starýho rezavýho mlejnku snad z dynastie han a slisoval ji, vytekla z toho šťáva, kterou prodával.
takhle jsem chvíli blomcala bludištěm starý šanghaje až jsem našla svůj hostel. ten byl prima a hlavně levnej. jenom 40 元 za noc. (teda ve společný ložnici pro 10 lidí, takže tam spali kluci i holky a vsechny národnosti světa). takže to co jsem utratila za rychlovlak, jsem pak aspoň ušetřila na ubytování. každý den jsem stejně přišla pozdě a vypadla brzo ráno, tak to bylo úplně dostačující. ještě hned večer, kdy jsem přijela, jsem se šla podívat na nábřeží. to ono slavné šanghajské nábřeží. říká se tomu the bund, čínsky je to ale 外滩 waitan což znamená „krajní pláž“ nebo prostě nábřeží. to je to historicky nejdůležitější místo, kde byl přístav a skladiště pro export do evropy. odsud jsou všechny ty chinoiserie, porcelánový vázy a vřezávaný kabinety, který se dají vidět na každým druhým českým zámku. alespoň si to tak představuju. ale dnes už po 17. století není ani památky. je to v podstatě champs élysée. většina budov je postavená evropanama a jsou to banky nebo hotely. ale pozor, některý jsou fakt pěkný. je tam pár artdeco kousků anebo chicagský školy. no a na druhý straně přes řeku je onen ve světe nezjnámější světelný moderní úchvatný PUDONG – nová business čtvrť s mrakodrapama typu berlínský věže, a pak další co vypada jako otvírák na pivo. 
a mnoho dalších. většina lidí přijíždí do šanghaje aby viděli právě tohle panorama. mít fotku s pudongem v zádech a zemřít. pak maximálně zajít na nákupy a je vystaráno… na druhou stranu jsem ani nechtěla jít. úplně mi stačil noční pohled.
obecně v šanghaji je to mnohem evropštější než v pekingu. sice taky spadá pod stranu, ale má trochu víc samostatnosti než peking. je to hodne vidět na zboží, obchodech a cizincích, kteří tam žijou radši a pohodlněji než v pekingu. některý šanghajský zákoutí jsou k nerozeznání od evropy, obzvláště ve francouzský čtvrti. tam všude rostou platany, jsou tam vily (dokonce sunjatsenova vila) a spousta kavárniček. západní restaurace tam jsou taky víc na denním pořádku. a japonský restaurace taky. v pekingu je jich míň, protože s japoncema z principu nejsou zrovna v lásce, ale šanghaj je liberálnější.
taky jsem tam byla v šanghajským muzeu, kde jsou uložný bronzový rituální nádoby několik tisíc let starý, jadeitový šperky, sochy, tušový malby a hlavně spousta keramiky a pečetí. z toho jsem byla nadšená. strávila jsem tam tři hodiny a hned jsem zase zatoužila oprášit svůj starý sen stát se archeologem. vyhrabat z prachu nějaký maličký přívěšek z nefritu s motivem draka, to by se mi hoooodne líbilo. ale jinak ostatní muzea a galerie stály za prd. číňani a moderní umění, to je někdy dost nepochopený spojení. ovšem z jejich strany. na olejomalbu by se podle mě měli vykašlat, až na pár výjímek, který už jsou stejně známý po celým světě. pár číňanů to umí, ale jinak to jsou pardon sračky.
po umění jsem samozrejmě taky musela nakupovat, vybalancovat to komercí. což jde v šanghaji samo. všude jsou obrovský nákupní komplexy a v každým z nich je vuitton nebo prada. v praze máme jen pařížskou, ale tady si člověk může dojit koupit gucciho v pyžamu za roh domu ve vlastní čtvrti, jako kdyby šel pro ranní housky. vážně jich tady je tolik. ale lepší jsou malý zapadlý obchůdky, kde prodavají vše po jednom kuse. cedulka je způlky odstřižená, aby nešla úplně přečíst značka, ale většinou to jde uhádnout. jsou to značkový hadry vyrobený nad objednávku, který se pak tajně prodávají zadními vrátky z továrny. vlastně je to stejná kvalita ale levnější. někdy tam jsou pěkný věci, ale stejně je to dražší než čínská tržnice.
nejlepší bylo jedno dopoledne v hlavním šanghajským parku, který se jmenuje tak skromně lidově people’s square. trávník tam je jak z anglickýho žurnálu a posedává tam snad půlka šanghaje. navíc tam všude visely takový plakátky, některý s fotkou jiný bez, kde byl vždycky popis člověka. barva vlasů, očí (což se moc nelišilo), výška postavy, pohlaví, věk, záliby.. bylo jich tam snad stovky. nejdřív jsem myslela, že je to burza práce, ale pak jsem se zeptala jedný paní a ta mi to vysvětlila. hledání parnera – seznamka. nejhustší na tom je, že tam mnohdy stáli rodiče, kteří se na to už nemohli dívat a rozhodli se vzít osud svých nezadaných dětí do vlastních rukou. trpělivě drželi plakátek, který popisoval jejich syna nebo dceru a hledali pro ni/něj vhodnýho partnera pro život. takže ne burza práce, ale burza manželství. fakt síla.
v šanghaji je specialitou mořská kuchyně. moře je tam cítit i ve vzduchu a to bylo příjemný. jedí hodně krevety, ryby a kraby. ty kraby jsem taky ochutnala. delají takový špízíky na ulici (což se dělá i v pekingu z různách druhů mas a říká se tomu chuan 串) opečený v pálivý strouhance za 10 元. docela dobroučký.
nakonec duševno. byla jsem se podívat ve dvou chrámech. jeden konfuciův, kam se chodí modlit hlavně studenti, aby udělali zkoušky. tak jsem tam taky pověsila prosbu. věší se to na stromy kdekoliv v areálu chrámu. a pak jsem byla v chrámu nefritového buddhy, kde teda bylo narváno. tam chodí i šanghajani. po cestě z práce se skočí pomodlit. pálejí tyčinky a všude tam je kouř a vůně, to je docela jiná zkušenost než kadidlo a barokní pozlátka. ale bylo tam hodně turistů, tak mě to nebavilo. mnohem lepší byly obchůdky okolo, který zásobujou věřící. vydělávat se dá na každým náboženství. I když tady nenabízeli žádny svatý obrázky, ale pořádně kýčovitý oltáře s blikajícíma diodama a umělejma kytkama, který si lidi kupujou domů a obětujou na ně ovoce, cigára, peníze a čokoládu. proste luxusní zboží. jako za války. ale ještě lepší jsou papirový věci, který se spalováním posílají zemřelým předkům do záhrobí. existujou celý papirový sady, kde je oblečení, hodinky, peníze, kreditka… to se v chrámu spálí a tím se to pošle mrtvým příbuzným, aby mohli na onom světě zajít na pivko a nemuseli si od nikoho půjčovat. to je přece trapný zadlužovat se v nebi.
moje zasáda při cestování je vždycky pochopit to ono město, abych se tam neztratila, kdybych náhodou přijela podruhý. to znamená vyznat se v metru a čtvrtích a hlavních místech. to se mi myslim povedlo.
původne jsem z šanghaje měla odjet už ve čtvrtek, ale bylo totálně vyprodáno, jak byly prázdiny. nojo, zlatý týden… vážně jsem byla šťasná, že jsem vůbec sehnala lístek zpátky do pekingu. taky jsem mohla zůstat trčet v šanghaji o několik dní dýl. nakonec jsem jela v pátek večer za 900 元. hold měli posledních pár volných míst. hodně drahý. lehátkový vlak, co jede přes noc asi 11 hod a a stojí mnohem mín snad kolem 140 元, už nebyl. letenka by stála možná míň. nakonec se ukázalo, že to bylo tak drahý, protože to byla první třída. tak mi to přišlo celý vtipny, že spim v takový špeluňce za 40 元, a pak se vozim první třídou. trochu oxymorón. ale jinak to hold nešlo. v pondělí jsem musela být zpátky ve škole.
tak musim říct, že jsem ráda, že jsem zase na severu, i když je tu chladněji. 1400 km je přece jenom podnebný rozdíl. a navíc je pravda, že peking je víc čínskej. takže kdybyste hledali tu pravou čínu, tak je tady, v pejpinu.