O Hangzhou a Suzhou, městech nedaleko od Šanghaje, se říká, že v nich žijí nejkrásnější ženy, vyrábějí tam nejjemnější hedvábí a že zkrátka obě tato města jsou nebe na zemi. Suzhou se může chlubit kanály á la Benátky, zatímco Hangzhou má přímo v centru města jezero. U jezera je velká škola. V té škole se učí budoucí umělci z celé Číny jak správně malovat, tesat, odlévat a designovat. Místní umělecká akademie je uznávaná, i když až po té pekingské, říká někdo. Někdo zase říká, že ta hangzhouská je nejprestižnější. Díky tomu, že studuju dějiny umění na UMPRUM a sinologii na UK, dostala jsem semestrální stipendium na tuhle školu. Studovat čínské dějiny umění, s čínskými spolužáky a zcela čínsky.
Už před odletem z Prahy jsem se začala obávat prvního registračního dne, kdy člověk mluví s čínskýma sekretářkama, ty se vůbec nesnaží spolupracovat, natož rozumět, a posílají člověka od jedné kanceláře k druhé. Alespoň tak to bylo, když jsem začínala studovat na univerzitě v Pekingu. V Hangzhou šlo všechno hladce. Možná je to tím, že jsou tu všichni ležérní vagabondi a jako správní umělci kašlou na řád. Mezinárodní oddělení dokonce umí pár vět anglicky. Obecně je tady však mnohem míň nečínských studentů než bylo na Beijing International Studies University. Tam zabíraly koleje pro „zápaďáky“ celou jednu budovu a byly tam zastoupeny téměř všechny země. Tady jsou to pouze dvě patra. Většina jsou stejně Korejci, Vietnamci, zaznamenala jsem dvě Rusky, jednu Mexičanku, Francouze a dál to ještě musím prozkoumat. Já mám pokoj s Vietnamkou. Jmenuje se Podzimní vůně, je jí 36 let a studuje grafický design. Ve Vietnamu nechala manžela a dvě děti, aby mohla na tři roky odjet do školy, což je hustý. Mluvíme spolu čínsky, i když ta vietnamská výslovnost mi dost stěžuje, abych jí rozuměla. Na patře máme svýho vlastního hlídače, říká se mu shifu 师傅. Všimla jsem si, že je s každým kamarád, s tím, kdo projde kolem, prohodí vždycky pár vět a holky, který si vaří na pokoji (ostatně jako moje Podzimní vůně), mu pak nosí ochutnávky. Po desátý hodině večer si vytáhne polní lůžko a ustele si na chodbě. Náš hlídač to prostě bere vážně. Mimochodem, v budově kolejí, přímo o dvě patra pod mým pokojem, je prodejna Porsche a Maserati. Takže aspoň zažívám pocit, jaký to je mít dole v garáži zaparkováno pár lepších aut, asi jako to měl Janukovyč. (Navíc jedině tady se může zároveň stát, že hned vedle prodejny luxusních aut stojí paní s vozíčkem a smaží si tam chou doufu臭豆腐 neboli smradlavý tofu, což je ten nejhorší smrad celý Číny.)
Art Academy of China (中国美术学院) je rozlehlý komplex o více jak deseti budovách. Navíc má ještě externí kampus Xiangshan象山 asi 20 km od hlavního kampusu, který navrhl architekt Wang Shu, nositel prestižní Pritzkerovy ceny. Tenhle nově postavený kampus znám zatím jenom ze světových architektonických webů (napr. na Archdaily). Na fotkách vypadá nádherně, ale zajímalo by mě, jaká je realita, takže se tam brzy zajedu podívat. Některé obory mají ateliéry právě tam, ale dějiny umění mají oddělení na hlavní budově, tady u jezera. Přednášky začínají ráno v 8.30 a končí v poledne. Celé tři a půl hodiny trvá jeden jediný předmět s desetiminutovou přednáškou uprostřed. Když jsem v tom labyrintu objevila třídu 1C604, na první lavici, ke který jsem přišla, ležela učebnice 毛泽东思想和中国特色社会主义理论čili Mao Ce-tungovy myšlenky a socialistická teorie Číny. Trochu jsem se lekla, že hodina dějin umění začíná proslovem o Předsedovi. Naštěstí je to povinný předmět jen pro čínské studenty. Očividně tady na škole nejsou až tak svobodomyslní umělci, jak jsem myslela… Jinak v ročníku je kolem třiceti studentů a kupodivu třetinu z nich tvoří kluci. Na českých dějinách umění je to silně ženská převaha v poměru minimálně 30:3. Vzhledem k tomu, že je to vážně celý čínsky, moc se nechytám. Navíc, když profesor něco řekne a všichni se začnou smát, pak se podívají na mě, jestli se taky směju. Jenže já se nesměju, protože mi to prostě vtipný nepřijde. (I když je pravda, že někdy se nesměju, protože mu vůbec nerozumim.) Jeden profesor alespoň používá promítačku, tak jsem si některé znaky mohla přečíst, když už jsem nestíhala jeho dialekt, ze kterého jsem pochytila, jak se čínsky řekne Platón, Aristoteles, van Eyck a Vasari. Doslova tyhle jména v čínštině znějí asi takhle: Bolatchu, Yalisiduot, Fan Ajkch a Wasali protože pořádný R neumějí. Napsaný to tak vtipný není, ale v reálu dost. Učitel na vizuálních studiích zase rád používal anglický slova. Několikrát zopakoval bullshit v tak podivnym provedení, že jsem to pochytila až když řekl čínskou variantu, která je goubi 狗比 , což není buvolí hovno, ale psí hovno. Pak jsem měla taky první hodinu archeologie, kde se probíraly první nálezy člověka v Africe a pak taky jeskynní malby ve Španělsku a dokonce došlo i na vyřezávané kosti z Čech, včetně Věstonické venuše. Tak jsem byla v duchu skromně hrdá, nijak jsem to nedala najevo. Takže si v Číně opakuju základní znalosti, ale o čínské historii jsem se toho zatím moc nenaučila. Snad to brzy přijde. Původně jsem si totiž představovala jak do třídy přijde stoletý bělovlasý muž s dřevěnou holí, podrbe se v dlouhém vousu a začne přednášet o tušové malbě. To byla vize. Realita je však taková, že dost možná budu poslouchat o Ruskinovi a bauhausu. Ale podle mě to nakonec dobře dopadne.
Když teda ve 12 skončí škola, běží se na jídlo. To bohužel není tak bohatý jako na škole v Pekingu. Tam bylo na výběr z tisíce variant. Tady jsou jen tři výdejní okýnka a zhruba 20 již uvařených jídel, které si člověk může nechat nabrat na tác s rýží. Hlavně tofu, kedlubny, lilek, ryby, nějaká zelená zelenina a nudle. Cena je neuvěřitelná. Něco mezi 3 až 6 yuany, což je 9 až 18 korun. Tomu říkám socialistická jídelna. Ale jinak všude okolo ve městě jsou normální restaurace, které nezklamou. Hlavně proto, že čínský jídlo ani zklamat nemůže. Zvláštní je, že tentokrát mi chutnají jiný věci, než když jsem byla v Číně naposled. Koupila jsem si svoje oblíbený pitíčko s mandlovým mlékem a tentokrát mi to moc nejelo, takže asi začnu objevovat další novinky.
Město jsem ještě důkladně neprocházela, protože jsem spíš ve fázi hnízdění než dobývání. Ale už jsem si zařídila kartičku na kola, který tu ve stojanech půjčují na každém rohu. Vlastně stejný princip jako je v Paříži a mnoha dalších městech. Takže o víkendu začnu objevovat. V těch pár blocích, co jsem obešla, jsem našla dobře zásobený Carrefour, který má i zápaďácký potraviny, když bude nejhůř, prodejny s místní slavnou čajovou odrůdou Dračí studna, spousty a spousty lékáren, kde prodávají hlavně ženšeny a choroše, a taky úžasnou nástěnku před školkou, na které byly vystaveny dětské obrázky. Jedno zadání bylo namalovat čínský modro-bílý porcelán. Z toho člověk hned pochopí, jak mají svojí tisíciletou kulturu zažranou pod kůží i úplně nejmenší děti. Ještě lepší však byla druhá nástěnka s nadpisem Moje rodina. Na všech obrázcích byly tři figurky. Chraň Bůh, aby se tam objevila čtvrtá! Ale prý už se to nějak víc uvolňuje, takže snad brzy začnou přikreslovat i sourozence.
