Leden v Pekingu je ve znamení eskymáků. Pekingská zima je suchá, větrná a vlezlá, leze až pod kůži. Běžně je v posledních dnech kolem mínus osmi. Číňanky v bazénových šatnách na mě vyděšeně koukají, když se oblíkám, a pokaždé se najde nějaká, která se mě zeptá, jestli mi neni zima, když pod kalhotama nemám nic kromě kalhotek. Samy totiž nosí několik vrstev. Kalhotky, pletený rukávek přes břicho, pak pletený kraťásky, na to kamaše a pak teprve kalhoty někdy dokonce oteplovačky, který se u nás nosí jen na lyže. Po ulicích pak chodí všichni zahalení do kapuci i šály jen s úzkou škvírkou pro oči, takže vypadají jako chodící reklama na Michelin. Ale smát se jim nemůžu. Bez péřovky to tady vážně nejde, to už jsem pochopila i já.
Na druhou stranu, i v zimě si umějí užívat. Není to tak, že by se skrývali doma u kamen. Je dlouholetou tradicí už po několik generací chodit bruslit na zamrzlá pekingská jezírka Beihai北海, Qianhai前海 a Houhai后海 pár stovek metrů od Zakázaného města. O Vánocích tam bylo živo jako na Bruegelových obrazech. V několika půjčovnách se mimo bruslí dají půjčit ledajaká vozítka včetně židle, kola či sáněk na nožích. Ty sáňky jsou asi nejlepší. Sedí na nich za sebou dva lidi, každý dostane do rukou pár hůlek, kterými se odpichují od ledu, a zběsilá jízda po ledové hladině může začít.
Druhým typickým obrazem posledních dní je fronta na maso alias lístky na vlak. Tipla bych si, že za pár dní to bude ještě horší a po chodnících se tu budou kroutit hadi, jako to znám z fotek z pohřbu Jana Palacha. A důvod je prostý. Blíží se 23. leden, což je letošní datum čínského Nového roku, a pak hned následují Svátky jara 春节Chunjie, kdy by všechny rodiny měly být pohromadě a vydržet spolu celých čtrnáct dní. Proto se teď chystají velký škatulata, škatulata, hejbejte se. Vůbec si nechci představovat, kolik cestujícíh musí v následujících dnech přepravit vlaky, letadla a autobusy. A možná i lodě? Ve skutečnosti si to ani představovat nemusim, protože to můžu zažít na vlastní kůži. Zapojila jsem se do procesu kupování lístků na vlak a musím říct, že něco tak absurdního jsem už dlouho nezažila. Přitom jsem snad netoužila po žádných extrabuřtech! Moje skromné přání bylo koupit si lístek z Pekingu na 10. ledna a zajet si za pandíkama do sečuánského Chengdu. Výsledný příběh zní jako slovní úloha z učebnice kombinatoriky:
Nejdřív jsem 2. ledna vystála čtyřicetiminutovou frontu, abych se dozvěděla, že lístky na 10. ledna se budou prodávat až 3. ledna. A když jsem přišla 3. ledna v 9 hodin ráno a stála jsem hodinovou frontu, lístky do Chengdu na 10. ledna už byly kompletně vyprodaný. Prodavačka mi řekla, že snad zítra brzy ráno můžu zkusit sehnat lístky na 11. ledna. Tak jsem si přivstala a přišla tam v černočerný tmě (pro to mají v čínštině skvělej pojem 黑乎乎heihuhu) už v půl 6. Myslela jsem, že tou dobou už bude před prodejnou stát pevný jádro nebo aspoň polehávající nocležníci, kteří by tam čekali od půlnoci, ale nic. Byla jsem první. Tak jsem trochu znejistila a dozvěděla se, že stejně otevírají až v 8. Vrátila jsem se v půl 8. Frontě pomalu rostl ocásek. V 8 nás pustili dovnitř, ale jinak se nic nedělo. Ukázalo se, že v celý Číně se prodej jízdenek startuje až v 9 hodin. Tak jsem si počkala další hodinu. Když na mě v 9:12 přišla řada, poslední volný lístek do 2200 km vzdálenýho Chengdu byl nastojáka. Takže mi nezbylo nic jinýho, než si koupit letenku. Celkově jsem strávila víc jak 6 hodin nákupem lístku na vlak, abych si nakonec koupila letenku. Dražší a bez fronty. Je to tady trošku jako u Pižďuchů..
To, že se blíží hlavní svátky znamená, že se blíží prázdniny, tudíž právě nastává konec semestru. Zkoušky ve škole byly vážně fraška. Například přezkoušení z předmětu konverzace probíhalo tak, že nám tři dny dopředu řekli, ať si připravíme tři témata: Moje koníčky, Proč má smysl číst knížky a nakonec Na co dávat pozor při výběru partnera. Druhou částí mělo být přečtení náhodnýho úryvku z učebnice. Nakonec to celý dopadlo tak, že nám deset minut před zkouškou dali papír, kde byly ty úryvky, takže se je člověk mohl dopředu naučit číst, případně si najít znaky, který neznal. No a mluvení na téma nebylo ničím jiným než dvouminutovým monologem. Zkoušející se ani na nic nezeptala, a když jsem dosáhla hranice dvou minut, stopla mě, aniž by mě nechala dokončit myšlenku. Vážně skvěle jsme si pokecaly. Přesně tak, jak bych to na předmětu konverzace očekávala. Ale pořád lepší než zkouška z poslechu o dvě třídy níž, jak mi vyprávěli spolužáci ze školy. Jejich učitel se s tím rozhodně nepáral. Rozdal otázky i správný odpovědi dva dny dopředu, aby se je všichni mohli naučit nazpaměť. Vážně nechápu, co má tohle za smysl. Asi chtějí ukázat, že mezinárodní studenti se za půl roku naučí tak dobře čínsky, že pak všichni mají rekordní výsledky. Hodně zkreslená realita.
Dřív jsem to viděla tak, že Čína je kolébkou zkoušení a že místní mechanismus zkouškového systému je hoden nejvyššího respektu. Zkoušení jsem si představovala jako rituál a důležitou součást čínské tradice. Vždyť dřív byly úřednické zkoušky pro studenta zásadním životním momentem. Snad je tomu dodnes alespoň při maturitě pro čínské středoškoláky alias 高考gaokao, která je zároveň vstupenkou na univerzitu. Koná se každoročně na jaře a během třech dnů proběhne v celé zemi. Pro nás, zahraniční studenty, je však přezkoušení v Číně spíš trochu trapas.