Nebudu psát o Zakázaným městě, Letním paláci, Mao Ce-tungově mauzoleu ani o Dlouhý zdi nebo Night Marketu se štírama na tyčce. To už jsem zažila a mám pocit, že o tom i v roce 2011 napsala. Tentokrát to byla jen návštěva oblíbených míst, což znamená lokální prodejna nudlí, uličky kolem Bubnové věže, blešák, pajzlíky… Každopádně nejlepší na celém týdenním pobytu byl hned první den, kdy jsem v Hangzhou na koleji nechala pas, což jsem si uvědomila už cestou na vlak. Jenže rychlovlak, který jede 300 km za hodinu rozhodně zpoždění nemívá a čekat na mě nebude už vůbec, tak jsem se rozhodla to risknout bez něj. Naštěstí mě na nádraží nekontrolovali. Totiž člověk, když si v Číně kupuje jízdenku, ať už na nádraží nebo někde na ulici v okýnku, vždycky k tomu přikládá doklad totožnosti, aby zapsali číslo na jízdenku. Takže do Pekingu jsem se ještě dostala, ale pak už jsem začala tušit, že to nebude úplně jednoduchý.
Už jsem si připravovala výmluvy, který budu hlásit, když po mně budou chtít pas. Třebaže jsem ho záměrně nechala doma, protože jsem se bála, že mě okradou ve vlaku a že je to přece jedna země, tak o nic nejde. Vzpomněla jsem si, že mám v mobilu uložený fotky, kde jsem si vyfotila pas i čínský vízum před cestou do Kolumbie, kde jsem byla v únoru na svatební cestě. Tam jsem se fakt bála, že nás okradou. Takže jsem nám nafotila dokumenty, abychom když tak snadněji dostali náhradu. No a jak se mi to teď hodilo! Sice jsem slečnu na hostelu musela chvíli přemlouvat, ale nakonec souhlasila a já ji na mail poslala fotku pasu i víza. Sice vůbec nechápu, jak mi to dovolila, protože to klidně mohlo být udělaný ve photoshopu, ale každopádně to dobře dopadlo.
V hostelu jsem se seznámila s úžasnou Francouzkou. Nepatřím úplně k těm, kteří by se vyžívali v seznamování s backpackery po hostelech, navíc když z nich převážná většina jsou Amíci s kšiltovkou dozadu, v nátělníku a otevřenou plechovkou piva, kteří ještě roky budou vyprávět o tom, jak byli v Tibetu a hlavně, že už tomu všemu rozumí. To mě fakt nezajímá. Tahle Pařížanka byla jiná. Bylo ji 67 let a prý pokaždé, když přijde podzim a do Paříže se nahrnou noví studenti, pronajme jim byt, protože bydlí kousek od Sorbonny. Za ten nájem, co jí platí, pak cestuje po světě. Říkala si Francesca la nomada. Jeden rok strávila v jižní Americe a teď už byla od října na cestě po Asii. Z Pekingu se chystala do Japonska a do Jižní Koreje. Vypadala neuvěřitelně dobře, spala na pokoji s pěti dalšíma lidma a vždycky přišla jen v ručníčku ze sprchy… Taky bych chtěla takovou babičku.
Hlavním plánem v Pekingu bylo zajít na výstavy, protože teď tam bylo pár fakt kvalitních umělců. Jednou z nich byla výstava Xu Zhena 徐震 v Ullens Center for Contemporary Art, která patří k jedné z malá galeriíí s vynikajícím kurátorským vedením. Na začátk uvýstavy Xu Zhen vystavoval sámošku, stejně jako to v Praze udělal Kintera. Ale nevím, jak moc se dá mluvit o tom, kdo to od koho okopíroval. Xu Zhen to sice poprvé vystavil už v roce 2007, ale zdá se že sámošky teď obecně dost jedou. Jak jsem viděla, i Karl Lagerfeld použil na módní přehlídce Chanel regály samoobsluhy místo mola. Ale Kinterova byla zaručeně nejlepší, protože tam se dalo něco koupit. A to třeba i lahváč, se kterým si pak člověk prošel výstavu. Na druhou stranu Xu Zhen je považován za nového, nejmladšího a nejtalentovanějšího čínského umělce, který se proslavil na bienále v Benátkách už v roce 1998 a na výstavě měl zastoupena snad všechna vyjadřovací média od sochy, po videoart, od performance, přes fotku, od instalace až po porcelán. Ten byl nejlepší. Všelijak zohýbaný a pokroucený, ale přitom s tradičním čínským dekorem.
Foto: www.thelongmuseum.org
Další velkolepou výstavou mělo být bienále v CAFA Museu, které spadá pod Akademii umění. Bohužel jsem tam jela v pondělí, takže bylo zavřeno. Neméně důležitou byla i výstava Jiřího Straky v Číně známého pod jménem Yi Rui 伊瑞. Měl výstavu ve vesničce Caochangdi 草场地, kam se přesunuli všichni umělci z původní umělecké čtvrti 798, protože už to tam začalo být nesnesitelný a neuvěřitelně komerční. V Caochangdi má jeden ze svých domů i Ai Weiwei. Před pár lety i v jeho domě byla galerie a docela to kolem žilo, teď je to takový vybydlený dům a nikde ani živáčka. Kdo ví, kde je mu konec. Čína mu prý drží pas, aby nikam nemohl. Ani na svoji výstavu v Berlíně, ani na výstavu v Americe. Přitom by údajně Čína byla nejraději, kdyby odjel pod podmínkou, že se už nikdy nevrátí, ale takovou prohru si asi Ai nechce přiznat. Přitom za něj zrovna 10. dubna protestoval i americkej PEN klub v Brooklynu. Takže od teď nejen umělci, ale i spisovatelé.
Foto: www.randian-online.com
Každopádně na výstavě v New Ink Image Gallery (新水墨意象馆) byl tématem kůň, protože je teď rok koně. (Správně by měl ten, kdo je narozen v onom roce zvířete, celý rok nosit něco červeného, nejlépe spodní prádlo. Neznamená to taky, že všechno bude nejlepší. Je to zkrátka zlomový rok, podle toho, jak si to člověk zařídí. Takže může dopadnout skvěle a nebo úděsně. Všichni narození v roce koně, což jsem i já jakožto ročník 1990, by se teď měli snažit). Jiří, který tam vystavoval tří koně, se na výstavě sešel se sedmi dalšími umělci. Mezi nimi byl i Wu Yi, který v létě vystavoval ve Špálovce pod taktovkou Skelnáře, ale Jiří Straka tam byl jediný nečíňan, což je neuvěřitelný, protože jeho práci přijímají, váží si ho a berou ho jako kolegu. Straka původně studoval sinologii na FFUK. V Pekingu se pak rozhodl zůstat a šel na místní akademii, kde byl na malbě. Za manželku si vzal Číňanku, jsou spolu už 12 let v Pekingu a mají syna Jiříka. Zároveň spolu založili galerii Czech China Contemporary, která není ani v 798 ani v Caochangdi ale ve třetí oblasti pro umělce a to je vesnička Song Zhuang 宋庄, která se doslova vydává za Studios of Arts Creation, jak je napsáno nad bránou. Budova CCC je celá z šedých cihel a navrhl ji Zdeněk Fránek. Šedivý cihly jsou pro místní architekturu typickým stavebním materiálem a jsou z nich postavený i hutongy v historických čtvrtí Pekingu. Zajímavá je hlavně zapouklá (nebo vydutá nebo prostě konkávní neboli čínským krásným znakem 凹, ze kterýho je to hned jasný) čelní fasáda galerie s pupíkem nebo okulem uprostřed. Mimo výstavní prostor má galerie dvě patra s ochozy, na kterých jsou ateliéry pro případné stážisty či umělce k pronájmu. V září tam byla velká výstava škol z Prahy. Jakože UMPRUM a FAMU, DAMU a HAMU. Další projekty s českými umělci se chystají. Záměrem CCC je propojovat Čínu a Česko, asi tak jako se to dělo v 50. až 60. letech. Pak se obě země rozkmotřily a teď se znovu snaží dát ve všech směrech dohromady, každý jinak, někdo sám za sebe, z vlastního zájmu o jinou kulturu, někdo jménem státu, ať už přes Krtečka, Škodovku, Zbrojovku nebo výstavy v CCC.
Jiří Straka. Foto: www.busido.cz 
Tak si tak načerno funguju v Pekingu, jakoby nic, neprovokuju, když tu mě napadlo, že bych mohla zajít do Národní knihovny, kde jsem potřebovala jednu knížku k diplomce, co píšu na Umprumce. Samozřejmě mi bylo jasný, že když budu chtít zařídit kartičku, budou chtít pas, ale stejně jsem to šla zkusit. Do první studovny mě sekuriťák pustil načerno, když jsem ho hezky poprosila. Jenže se ukázalo, že musím do studovny ve 4. patře a tam seděla holka a ta už se nechala přemluvit. Navíc jsem potřebovala knihu z roku 1965, což už podle nich byla moc stará a musím být pod kontrolou, když si ji budu prohlížet, takže mi ji nechtěli půjčit, a bez kartičky už vůbec ne. Nakonec byl na informacích nějakej ochotnej dobrák, vůbec nechápu, proč byl tak hodnej, v Čechách by se na cizince určitě vykašlali, a kvůli mně zavolal jednu ze zaměstnankyní, ale spíš nějakou manažerku, která mě osobně vzala zpátky do 4. patra a zařídila mi, aby mi tu knihu půjčili. Myslím, že tady zafungovalo, že jsem byla jediná cizinka v celý velký knihovně a navíc jsem tvrdila, že jsem přijela z Čech jen kvůli té jedné knize (což moc nešlo dohromady s tím, že nemám pas) a navíc jsem to všechno dokázala vysvětlit čínsky. No ještě to mohlo dopadnout hůř, ostrahu na mě nezavolali a já si knihu opatrně a hlavně nenápadně přefotila na iphone. Takže mě ministerstvo asi vážně může zamětsnat jako tajnou agentku, tohle bylo téměř Bondovský.
Zároveň se v Pekingu konal filmový festival a dokonce sem dorazilo pár lidí od filmu z Čech. Prezentují se tu filmy Lidice, Revival, Normal, Bobule… Nevim, neviděla jsem ani jeden. Praha je tu stejně známá spíš z korejských seriálů. Taky jsem byla na bleším trhu Panjiayuan 潘家园, kde jsem byla už kdysi dřív, ale teď jsem zjistila, že za ty dva roky, co jsem tu nebyla, se úplně změnilo město, takže přibyly asi tři linie metra. Jedna dokonce vede až na blešák, kam sem předtím musela složitě taxíkem. Ze všeho nejvíc jsem si ale užívala svoji oblíbenou snídani jianbing 煎饼, což je palačinka s koriandrem, jarní cibulkou, vajíčkem, černým sezamem, sojovou pastou a křupinkou. V Hangzhou nám to nedělaj, takže jsem toho využívala a pokud jsem na ulici na nějakou narazila, hned jsem si ji za 5 元 dala. A když už jsme u té měny, jedna vtipná historka a dobrá rada na závěr. V hostelu se na recepci zeptala Američanka, co je to za měnu, to RMB? Renminbi人民币 je doslova lidová měna, tedy oficiální měna Čínské lidové republiky (中华人民共和国). Sice se častěji říká jen yuan 元 , ale je dobrý vědět, co je to RMB. Ušetříte si jeden dotaz.
A ještě jak jsem se dostala zpátky, když jsem neměla pas? Lístek mi prodali v okýnku na ulici na čínskou studentskou průkazku. Což se na nádraží moc nelíbilo, ale co, fotka a číslo tam bylo, takže to souhlasilo a pustili mě. Teda dost těsně, asi 3 minuty před odjezdem. Dobrá jízda. Když jsem úplně vyčerpaná po celým pekingským životu usnula, doufala jsem že se probudim kolem 11 večer před Hangzhou. Jenže jsem byla probuzena už po pár hodinách jízdy. Otevřu oči a policajt. A já si řikám, tak teď mě chytli. Sice úplně nakonci mojeho malého černého dobrodružství, ale přece. Už mě nepustí zpátky do Hangzhou… Prý kde mám pas? Já se začala strašně vymlouvat, celá ta storka jako na začátku, ale nakonec jsem se opět prokazovala svým studentským průkazem, který spíš vypadá jako oficiální komunistický doklad. A očividně jsem se vůbec vymlouvat nemusela. Policajt se usmál, řekl, že Akademie umění v Hangzhou je moc dobrá a má hezký okolí, vrátil mi to a to bylo všechno. Vypadá to, že se dá jakžtakž přežít i bez pasu. Ale ten pocit, co musejí zažívat nelegální uprchlíci a přistěhovalci po celým světě v jiných zemích, to jsem si vyzkoušela. Člověk si teda dvakrát rozmyslí, kam se vydá a co řekne. Mít u sebe zpět dokument potvrzující identitu je dost příjemný. Ani jsem netušila, jak ráda ten pas zase uvidim.