Naše učitelka na hodinu čtení čínských periodik je fakt skvělá. Dneska nám zase vytřela zrak. Řešili jsme manželství v Číně a dozvěděli jsme se, že ke sňatku je potřeba mít povolení.
Takový povolení člověk dostane u doktora. Musí zajít na nějakou kompletní prohlídku, kterou samozřejmě musí zaplatit, a když nemá žádnou závažnou nemoc, mezi který se mimochodem počítá i chudokrevnost, tak dostane potvrzení, že je schopen vstoupit do manželství. Dost mě rozesmálo, s jakým důrazem ta učitelka vyslovila, že to potvrzení je v červených deskách. Dyť tady v Číně je všechno červený, tak co je na tom divnýho! Takže tuhle knížečku (结婚证 jiehun zheng) pak lidi mají u svatby, vlepí se jim tam fotky jak vlastní, tak manžela nebo manželky, a je to. Podtrženo, sečteno, vláda má přehled, rodí se jen silní jedinci, žádní chorobomyslní! Údajně by to tak vážně mělo fungovat..
Takže příklad. Kluk (dejme tomu Zhang) a holka (dejme tomu Hong) se do sebe zamilujou. Chtějí spolu začít bydlet, ale to se v Číně nesmí, dokud nejste svoji. Tak jo, je to velká láska, tak se rozhodnou, že bude svatba. Zhang jde ke svýmu obvoďákovi, Hong ke svý doktorce. Všechno v pořádku, oba jsou plodný, žádná psychická choroba v rodině. Ale ale aj aj.. Zhang je chudokrevnej. To ale neznamená, že se budou nadále tajně milovat akorát bez svatby. Většinou se pár rozejde. Nebo se „nechá“ rozejít? Zhang bude sám, protože nedostal palec nahoru a Hong si najde jinýho, určitě bohatšího. V 60. až 80. letech to tady prej bylo ještě horší. Sňatky nebyly z lásky ale z dobrého doporučení, čili z donucení. Ani tak nešlo o to, že by partnery pro svoje děti vybírali máma s tátou. Prej to celý řídila vláda. Chceš dobrou práci? Tak si vem soustružníka Wanga. Má silný ruce, dítě ti nakrmí a budete ve stejný továrně. Co víc si přát. Prostě existoval zákon (婚姻法 hunyinfa) na to, kdo si koho vezme. Možná na to byly i tabulky. Zjednodušuju to, ale takhle nějak podobně nám to dneska vysvětlovala paňčelka.
Ale na druhou stranu, když už se všechno podaří vyřídit, tak ty svatby musí stát za to. Show must go on! V Číně to není jako u nás, že by rodina nevěsty platila svatbu. Tady všechno platí ženich. Takže holky mají velký leháro. Dneska je moderní, že mají dvoje šaty. Na obřad mají tradiční čínskou červenou barvu, a pak se převlíknou do zápaďácký sněhově bílý róby. Na cestu si prej mnoho bohatejch novomanželů pronajme Rolls-Royce. Ve svatebních tradicích se úplně nevyznám, protože jsem na žádný svatbě nebyla, jen jsem o tom četla. Vím jenom, že při hostině se má sedět u kulatejch stolů, určitý počet lidí, snad 8 – sudý číslo, protože lichý čísla přináší smůlu. Jedí se sladkosti, aby novomanželé měli sladký život. Svatební hosté nedávají dárky ale červený obálky 红包 hongbao (Fakt nekecám. V Číně je prostě všechno červený!), kde jsou peníze. Běžně se dává od 200 元 výš. 200 je málo. To si všichni pomyslí, že jste držgrešle, takže spíš dávají tak 600 元. Samozřejmě zase pouze párový číslice. A podle mě je to asi tak všechno důležitý. Pak už se jenom klopí panáky, přičemž panák je v Číně dvoudecka. A když se pije pálenka 白酒 baijiu, doslova «bílý alkohol», jakože se většinou pije pálenka, pak je to hodně fajn. Pak by mělo dojít na svatební noc. Nevim co se děje. Na tohle jsem se neptala. Ale předpokládám, že by se mělo dít to samý jako kdekoliv na světě. Tipla bych si, že tam zase půjde o červenou barvu.
Ale tím ještě proces svatby nekončí. Teď přichází to nejlepší! Fotoalbum! Vsadím se, že když se Niépce nebo Daguerre hrbili ve fotokomoře, aby nám dali možnost otisknout realitu, ani ve snu je nenapadlo, kolik krásných, barevných, inscenovaných, kýčovitých a hlavně zbytečných fotografií jednou budou pořizovat čínští novomanželé. Teď se určitě obracejí v hrobě…
Svatební album je mega proces. Když jsem poprvé před dvěma lety viděla mladou Číňanku v červených šatech s teniskama na nohou, jak leze na strom a křičí na ještě mladšího kluka ve smokingu, který stál pod ní, myslela jsem, že jsou to modelové pro svatební časopis. Jenže pak jsem jich ve městě vídala víc a víc a už mi to bylo divný.
Novomanželé zajdou do agentury, kde si pronajmou štáb. Většinou jsou to minimálně 3 lidi – fotograf, stylista a osvětlovač. Tahle partička s nima chodí na romantický, malebný, tradiční a další místa a fotí. Nevěsta si samozřejmě většinu oblečků půjčuje a střídá je. Stylistka s sebou táhne pytel jak s Ikey, kde je víc šatů než ve třech oříškách. V Pekingu už jsem je viděla fotit v parku u pavilónku s jónskými sloupy á la evropský bílý gloriet (to je hodně oblíbený místo, který nesmí ve fotoalbu chybět), v Zakázaným městě, v umělecký čtvrti, u posprejovaný zdi a u jezírka. Když je hezký den, v jednom parku můžete narazit i na několik desítek párů. Podle mě někteří šťastlivci, kteří mají majland, dělají to samý, akorát si rozšíří pole působnosti a vyjedou za hranice. V Praze na Staromáku jsem už taky viděla tyhle svatební procesí. Dokonce jednu Číňanku, která se narvala do telefoní budky a dělala jakože telefonuje svýmu milýmu, kterej stál v bílým obleku vedle a mluvil do mobilu. Moc roztomilý. Tuhle fotku jí určitě budou kámošky děsně závidět! Podle mě je to něco jako sbírat Pokémony. Kdo uloví lepší záběr na lepším místě, ten si může pískat.
Kolik celá tahle sranda může stát vážně netušim. Podle mě je to několik let v kanceláři. Svatba je velká událost v týhle červený zemi a fotodokumentace k tomu neodmyslitelně patří. Snad se podbných agentur dočkáme i v Praze. Jinými slovy, pokud někdo hledáte dobrý tip pro podnikání, tady je.