Ale než se dostanu k věci, nejdřív trochu umění.
V galerii Zhejiang Art Museum je teď výstava Pan Gongkaie 潘公凯, který je profesorem na té nejlepší (nebo druhé nejlepší, ať neurážim hangzhouskou akademii) výtvarné škole – Central Academy of Fine Arts v Pekingu. Asi má teď období uschlých lotosů, protože na výstavě byly jenom lotosy a to i na obrazech o rozměrech několika metrů. Maluje to z hlavy. Jako když Wen Tong 文同 maloval bambus. Žil sám v bambusovém háji a všude kolem nebylo nic než bambus. Su Dongpo 苏东坡 o něm napsal, že nejdřív bambus důkladně sledoval, než se sám stal bambusem, pak popadl štětec a v mžiku jakoby nic namaloval dokonalý obraz bambusu. Tak možná, že se Pan Gongkai řídí tímhle pravidlem, akorát že bambusy už byly zabraný, a tak si vybral lotosy.
Druhá zajímavá výstava byla přímo v galerii naší školy. Byla to vzpomínková výstava fotografa Lin Ciho 林茨, který zemřel teprve nedávno, nejsem si jistá jestli v roce 2011, tak nějak. Přímo na vernisáži, které v Číně nebývají v šest večer, ale klidně od tří odpoledne a není tam ani jedno víno, ani jeden chlebíček a ani jedna holubí letka, se sešli všichni jeho bývali spolužáci a každý o něm něco řekl.
Protože se výstava jmenovala Traveler’s Journal, bylo jasný, že jde o fotky z cest. Lin Ci fotil hlavně během devadesátých let v jižní Číně, především v provinciích Yunnan a Sečuán, kde žije mnoho etnických skupin. Někteří místňáci vypadají spíš jako peruánští indiáni a to i včetně tradičního oblečení. Fotky se mi líbily, hlavně uhrančivý pohled některých žen, i když na mě trochu moc aranžovaný kompozice. Na druhou stranu to asi vážně byly první fotky v Číně, který mě oslovily. Co jsem doposud viděla ze současný čínský fotografie, radši budiž zapomenuto, je to většinou nějaký digimix s velkou dávkou photoshopu, i když se určitě najdou výjimky, a pak znám spíš fotky Mao Ce-tunga v polích nebo na skále, nebo fotky žen ve jménu revoluce. Fotky Lin Ciho mi v něčem přišly hodně evropský, ale asi je to spíš tím etnografickým dokumentaristickým přístupem, v něčem dokonce jakoby se podobal našemu Koudelkovi. Ten přece fotil cikány a Lin Ci fotil menšiny žijící mimo civilizaci, což je v podstatě to samý. Obzvlášť jedna fotka s koněm mi přišla hodně blízká. I když Koudelka je asi furt o dost lepší.
Foto: www.theguardian.com
Sobota, neděle, pondělí bylo volno. To, že do volna počítám i sobotu i neděli, je schválně. Tady v Číně si totiž na víkendy nehrajou. Banky i obchody jsou otevřený i v neděli. Autobusy na víkend nemění jízdní řád. Každý den je jako jiný den bez rozdílů, kromě toho, když se vyhlásí svátek. Takže v sobotu a neděli mělo být volno, i když věřím, že stejně dost lidí pracovalo, minimálně v turistickým sektoru. Ty tři dny měly být vyhrazeny oslavám svátku Čistoty a jasu (Qingmingjie 清明节, anglicky Tomb-Sweeping Day), který, jak správně napovídá spíš ten anglický překlad, je v podstatě to samý jako naše Dušičky. Rodina by měla navštívit hrobku zesnulých předků, zavzpomínat a dočista uklidit místo odpočinku. Ptala jsem se několika Číňanů, jestli to dodržují a všichni se tvářili celkem lhostejně, až mě to překvapilo. Asi už to není ta stará dobrá konfuciánská společnost jako dřív. Ptala jsem se i Vivian, jestli mi nedoporučí nějakou tradiční vesnici nedaleko Hangzhou, kde by ještě dodržovali rituály spojený s Qingmingjie. Místo toho mě pozvala, ať v sobotu přijedu k ní domu na zahradu na čaj. Bydlí kousek za Hangzhou, téměř na vesnici, ale ještě dost civilizovaný vesnici. Její táta tam má velkou zahradu s čajovými pavilónky, kam zve přátele. Takže na tom asi nejsou nejhůř… Akorát mi Vivian neřekla, že ten den bude muset pracovat, a že si třeba mám vzít knížku na čtení nebo tak něco. Takže jsem tam seděla v čajovým pavilónku s jejím bratrancem, který si hrál na mobilu a já nevěděla, jestli mám spát nebo se snažit o konverzaci. Nakonec z těch dvou hodin čekání přece jen vzešlo i pár vět, i když bratranec se očividně styděl mluvit čínsky víc než já. Večer jsme i s bratrancem a ještě jedním kamarádem zajeli na večeři do bývalé tradiční vesnice, která byla předělaná na historickou atrakci, kde jsou hlavně restaurace. Něco jako je Carcassone ve Francii. Když jsme tam přijeli, řekla Vivian: Chtěla si přeci vidět tradiční vesnici. Hm. Přesně takhle nějak jsem si ten svátek Čistoty a jasu představovala. Tak jsme si dali rybu a já konečně ochutnala chou doufu 臭豆腐 (smradlavý tofu). Bylo černý a děsně smradlavý a i přesto, jak tu pořád dokola poslouchám, jaká je to lahůdka, se obávám, že jsem ho měla poprvé a naposledy. Musela jsem si dát večer alkohol, abych to vydezinfikovala. A během pití alkoholu jsem se seznámila s Ikhsanem, Malajcem-inženýrem. Bavili jsme se o islámu a taky mi vyprávěl, jak šel do Mekky. Jak se poctivě každej den několikrát modlí, tak jsem ho hned zkoušela, aby mi ukázal jakým směrem je Mekka a myslím, že to ukázal celkem správně. Taky říkal, že je vážně věřící a zná Korán téměř nazpaměť, a nejí vepřový, ale že prostě pije alkohol. Že mu to přijde v pohodě. Taky říkal, že má každý den obchodní jednání s Číňanama a chtějí se bavit jen o tom ztraceným malajským letadle. To se tady nepřestává řešit.
Ikhsanem začal můj dvoudenní maraton hovorů s neznámými lidmi, alias small talk. (I když tenhle hovor nepočítám jako small talk, protože jsme se bavili dlouho a navíc to nebylo v čínštině ale v angličtině). Mám na mysli small talky, který se odehrávají všude možně, na ulici nebo v obchodě, s neznámýma lidma. Ne z důvodu, že bych chtěla být slušná, ale prostě proto, že je to zábava. Nestává se mi to moc často, ale občas takovou náladu mám, bavit se s cizíma lidma. A zrovna neděle pro to byla jako dělaná.
Původní plán byl vstát v neděli brzo ráno a zajet na bleší trh, který jsem si našla na internetu. Mám naučeno, že na bleší trhy se musí jezdit už nejlépe v šest ráno, aby vám ty nejlepší pokládky někdo nevzal. I když se taky může stát, že přijedete v šest a na blešáku ještě nejsou ani stánkaři. Každopádně já stejně vstala až tak v devět, protože jsem ten večer předtím musela dezinfikovat to smradlavý tofu. Pochopitelně. Ale nakonec jsem se vydala na kole na sever. Měla jsem mapu, ale to konkrétní místo jsem nemohla najít. Tak jsem si řekla, že to vzdám, koupila jsem si tři baozi 包子 (to je něco jako kynutý knedlík plněný masem nebo houbovou směsí nebo kedlubnou atd.) a kolu, která tady stojí jenom 3 元 (!), a sedla si na chodník. Vyběhl pán z vedlejšího obchodu, což se ukázal být kadeřnický salón, jestli se s ním prý nevyfotím. Že stříhá vlasy a že se mu ty moje líbí. Říkal, že když přijdu příště, že mě zadarmo ostříhá. Já slušně poděkovala se slovy, že to nebude umět, že mám jiný vlasy než Číňanky, a on že ne, že to umí. Radši jsem se ho zeptala, jestli neví o bleším trhu tady blízko v okolí. (Samozřejmě nevím, jak se řekne bleší trh a i kdybych to věděla, tak on nebude vědět, co to znamená, takže jsem to popsala jako spoustu malých stánečků, kde si každý na zemi dá kobereček a prodává vzácné věci starých lidí. Doslova takhle.) Pochopil to a nasměroval mě do pětipatrové budovy, která byla jen přes křižovatku.
Byla jsem celou dobu tak blízko cíli a už už to chtěla vzdát! Ještěže tak. Byl to ráj. Známky, plakáty s Maem a pionýrkama, komiksy, porcelán, nefrit, sošky z doby Han, lahvičky na šňupací tabák… Prostě všechno. Dokonce želví krunýře s nejstarším písmem jiaguwen 甲骨文. Pochopitelně to nebylo pravý, ale strašně jsem se nasmála, když mi to chtěla paní prodat levně jako opravdovou vzácnost. Asi jsem to měla koupit. Ale to bych musela koupit úplně všechno. Nevadí, že to není pravý, je to hezký.
Od jednoho pána jsem si koupila starý známky. Dali jsme se do řeči (další small talk, zkrátka nejlepší způsob, jak si procvičit čínštinu) a když zjistil, že jsem narozena v roce koně (jinma金马), což je ročník 1990, a navíc v květnu, úplně stejně jako jeho dcera, začal mi všechno, co jsem si vybrala, dávat zadarmo. Pak za mnou ještě běžel a dal mi známku s fotkou Hradu a Mostu z roku 1960 s nápisem: 庆祝捷克斯洛伐克解放十五周年 čili 15 let výročí od osvobození Československa. Tak to mi udělal radost. Pak jsem si udělala radost sama takovou malou kovovou cikádou a komiksem o Leninovi. Sice už jsem si před pár lety jeden koupila v Pekingu, ale toho nikdy není dost.
Pak jsem si ještě povídala s květinářkou a prodavačkou ovoce, ale to už nebylo tak zábavný. Většinou jen vychválí mojí čínštinu, což dělají na základě toho, že člověk umí poděkovat (xiexie 谢谢), a říct šiešie umí i turista z Ameriky, takže to vůbec o ničem nevypovídá. Stejně jsem na konci dne byla ze všech těch hovorů úplně unavená a tušila jsem, že se druhý den probudím a budu čínštinu nenávidět. I to se stává. O čínštině vlastně platí to samý jako o britský drožďový pomazánce Marmite: Love it or hate it. Akorát že mně se to střídá každý den.
