To, že jsem si na Čínu začala zvykat jsem zjistila, když jsem místo Googlu začala používat čínskou variantu vyhledávače Baidu. Dřív jsem měla panickou hrůzu ze stránek, kde nebylo ani jedno slovo psáno latinkou, nedejbože tam nebyly ani obrázky. Ale když člověk ví, co hledá a umí to napsat ve znacích, pak to jde snadno. Na některý záložky jsem se naučila automaticky klikat, aniž bych věděla, co to znamená. Zkrátka taktika pokus omyl. Ale v zásadě jde jen o cvik. Informace týkající se Číny a v čínštině však hledám zásadně na Baidu, ledaže se jedná o něco politicky nekorektního, to pak spoléhám, že mi alespoň něco vyhodí v angličtině Google.com.hk. Což například platí o článcích zmiňujících blížící se výročí Tiananmenu. (I když při slově „Tiananmen“ mi občas padá i Google). Naštěstí BBC ne. Letos 4. června to bude pětadvacet let, takže se kádrové trochu bojí, co se chystá. Pro jistotu některý aktivisty pozavírali už teď, aby se pak nikdo nedivil.
Já jsem se tady dostala do rutiny. Dopoledne škola, která končí čím dál tím dřív. Hodina začíná v 8.30 ale už několikrát se stalo, že učitel řekl xiake下课 neboli padla už v 9.15. Nebráním se, nevzdoruju, stejně jako moji spolužáci. Tak jsem vymyslela, že místo toho chodim do knihovny, kde si prohlížím a čtu knížky o čínským umění. Dělají tady nádherný vydání reprodukcí slavných obrazů. Například dvaceti svazkové vydání kompletní songské malby, kde jsou všechny obrazy v poměru 1:1 a někdy i s nazvětšovanými detaily. Ale nakupují i spoustu publikací ze Západu. Tak se tu dá najít hromada pokladů. Včetně knihy o československý grafice z roku 1954. Pak jsem taky zjistila, že jeden náš přednášející, (který teda přednáší jen výjimečně, zatím to bylo třikrát) napsal jedinou a nejobsáhlejší knihu o čínském moderním umění A History of Art in 20th Century China. Jmenuje se Lu Peng 吕澎 a je to sympaťák. Úplnou náhodou jsem na tu knihu narazila v knihovně, když jsem na přebalu uviděla jeho fotku a uvědomila jsem si, že nám před dvěma týdny přednášel o čínské krajinomalbě. Takže se tady dostávám do jisté formy samostudia. To se týče i přípravy na zkoušku HSK, kde učitelka rozdá texty, pak je půl hodiny ticho, abychom si to přečetli a vyplnili, no a slovíčka si každý stejně hledá sám ve slovníku na mobilu.
Pak jsem taky řešila dilema, jestli chodit běhat ráno nebo večer. Nejdřív jsem to zkoušela kolem jezera. Člověk by si řek, rovinka, takový pěkný prostředí, lepší vzduch, ale bylo to téměř nemožný. Cestičky podél vody se podobají Staromáku a to v jakoukoliv denní hodinu. Ráno se tam chodí cvičit taiji, přes den se tu prochází turisti z celý Číny, a večer se tudy potulují ruku v ruce milenci. Já zvolila variantu večerní. Myslela jsem, že všichni Číňani už budou sedět u večeře, ale nakonec jsem kličkovala mezi typem skupiny č.3, tedy milenci. I když některá míň romantická místa jsou prázdnější a oběhnout jezero je něco mezi 10 až 13 km, záleží na mostech a pěšinkách, který si člověk zvolí. Na rozdíl od Stromovky se mi tu pod nohy nepletli psi, zato se mi pletli netopýři do vlasů, což je docela příjemná změna.
Naopak ráno jsem zkoušela vyběhnout k pagodě, která je na kopci nad městem. V sedm ráno jsou ulice ještě docela prázdný, ale neznamená to, že by Číňani vesele vyspávali. A bylo to překvapení, všichni totiž už dávno byli na kopci na malé plošince, a tam tančili tango, cvičili, hráli badminton a nebo prostě jen kouřili první ranní cigaretu a klábosili. Číňani o sebe rádi pečujou, to zase jo.
Stejně jako pečujou o čistotu. Ulice jsou tu neuvěřitelně čistý a odpadkový koše, který hlásí, že jsou na tříděný odpad, někdo roztřídí ještě dřív, než je odvezou popeláři. Čína je lidnatá, ale umí najít práci téměř pro všechny. Ať už je to paní, co zametá ulici palmovým listím, sedí na stoličce ve výtahu a mačká tlačítka nebo v bazénu, kde na vyhlídkový věži místo jednoho plavčíka sedí hned tři. Nejlepší ukázkou čistoty pro mě ale byla scéna ze supermarketu, když jsem viděla, jak čtyřčlenný tým myje vnější sklo u eskalátorů. První uklízeč jel dolu a houbičkou na sklo z venku za jízdy nanášel pěnu, za ním jel druhej, kterej to stíral mokrým hadrem, za ním jel třetí, který to setřel stěrkou a úplně nakonec jel uklízeč se suchým hadrem, který měl za úkol sklo vysušit a vyleštit. Každý stál na jednom schůdku, zhruba v rozestupu pěti schodů od sebe, nemuseli se ani hnout, kromě rukou. (Video by asi bylo lepší než popis…) No prostě geniální systém.
S čistotou souvisí i neustálý boj, který na koleji vedu. Jsou to rvačky o pračky. Na koleji, kde je zhruba sedmdesát studentů, máme tři pračky. Z toho jedna permanentně neodstřeďuje a druhá se zasekává. Zbývá teda jedna jediná použitelná. Jenže ta už je tak prorezlá, že když do ní dá člověk bílý prádlo vypadá to jako by se vymáchalo v Nescafé. Navíc je tam vždycky fronta několika lavorů a pytlů prádla, takže člověk musí zvolit správnou taktiku. Nejlépe v 7 ráno a pak si to rychle v 8 vyzvednout (používá se jen jeden základní program, co pere 60 minut, pochopitelně studenou vodou, o teplé nemůže být řeč). Pokud si to člověk nevyzvedne včas, může mít jistotu, že mu to někdo vytáhne a hodí to v lepším případě do špinavýho umyvadla, v horším případě na zem. Některý kluci to pochopitelně vůbec neřeší a vypraný prádlo rovnou nechávají uschnout na místě v té kupě, kterou někdo vytáhl z bubnu pračky. Když už se přece jen donutí jít prádlo pověsit na střechu, většinou to pohází po šňůrách ve stavu jakoby to vytáhli krávě z huby. Ale najdou se i perfekcionisti, kteří přikolíčkují každou ponožku zvlášť. 
Poslední týden nebyl zrovna dobrodrůžo. Asi si budu muset něco vytvořit a vytáhnout paty z Hangzhou. Ale život usedlíka má taky něco do sebe. Člověk si všimne úplně jinejch věcí i na ulici, kterou denně prochází. A taky se naučí používat zkratky. Už jsem si tu vyšlapala svoje cestičky.