Kdo by to byl řekl, že ani ne týden poté, co jsem se v Pekingu seznámila se skoro sedmdesátiletou Francouzkou, která cestovala po Číně, narazím na napůl Severo Korejku a napůl Japonku, která se narodila v Paříži, žila v Budapešti a pracovala v Hangzhou. Sedla si ke mně ke stolu v ujgurský restauraci. Podle vzhledu jsem myslela, že je to Číňanka, ale když vytáhla papírový kapesníčky a štítivě si začala utírat stůl, trochu jsem znejistila. Když mě pak navíc anglicky poprosila, abych jí objednala nějakou zeleninu s rýží, bylo jasný, že není místní, i když mi trvalo hodně dlouho pochopit všechny souvislosti. Navíc se ukázalo, že je to ještě složitější. Otec byl ze Severní Koreje a máma z Japonska. Narodila se v Paříži, za manžela si vzala Němce, se kterým se odstěhovala do Oxfordu, protože tam učil. (Bohužel byla kolem manžela dost tajemná, takže ani neřekla, co učil.) Pak založila firmu na výrobu pracovního oblečení (omluvně se na mě usmála a řekla, že bohužel žádná haut-couture, jak by se od pařížanky očekávalo). Aby to vyšlo levněji, začali ho vyrábět v Číně. Hangzhou si vybrala jen proto, že to prý před deseti lety bylo nejkrásnější místo v Číně bez turistů, což už dávno neplatí. Ale teď, když je pomalu v důchodu, se rozhodla přestěhovat z Paříže a koupila byt v Budapešti. Říkala, že původně uvažovala o koupi bytu v Praze, ale vyhrála Budapešť, protože to má blíž k moři, když se jí o víkendu náhodou zasteskne po pláži.
Zřejmě proto, že nějaký čas uvažovala o Praze jako o přechodném bydlišiti, věděla toho o ní docela dost. Tak například, že všechny činžáky na nábřeží teď skoupili Židi nebo že ve volbách na prezidenta kandidoval potetovanej Franz. O Japonci Okamurovi věděla taky, ale víc byla konsternovaná z Franze. Podle mě si myslela, že asi nejsme úplně normální národ. A když si tohle myslí i poloviční Severo Korejka, tak je asi na čase se zamyslet.
To, že mi před oknem na kolejích běžně parkuje několik Maserati a Porsche, to už se ví. Ale až teď jsem vypozorovala jednu zajímavou věc. Kdykoliv je potřeba ty auta přeparkovat nebo s nima vyjet z obchodu ven, nikdy to nedělají ti nagelovaní prodavači v dokonale padnoucích oblecích. Vždycky si zavolají mladýho sekuriťáka, kterýmu podle mě nebude víc jak dvacet, protože mu nad rtem roste jen takový chmýříčko, ten sedne do auta a s dokonalou přesností na centimetry jim ty auta za miliony přeparkuje, kam si řeknou. Pak zase vystoupí, upraví si uniformu, která na něm visí jak na ramínku, stoupne si do dveří a hlídá dál jakoby nic. Prostě čínskej Niki Lauda. Ale podle mě je mu úplně jedno, jestli řídí rikšu nebo Maserati a už vůbec po takových autech netouží jako většina čínských kluků v jeho věku. Proč taky, když může den co den řídit jiný.
V sobotu jsem jela s Vivian a jejím kamarádem Sebastianem do Šanghaje na výstavy. Stihli jsme hned tři. Nejdřív výstavu k dražbě v šanghajské pobočce aukční síně Christie’s, pak nově otevřené největší čínské soukromé muzeum Long Museum a nakonec Shanghai Power Station, kde je galerie současnýho čínskýho umění.
Takže popořadě. V Christie’s, která se prezentovala v nějakým děsivě pozlaceným hotelu s měkkoučkýma kobercema, do kterých se člověk zabořil až po uši, byla aukce hned ten večer. Kolem už se srocovali boháči, kteří si brousili zuby na nákup popartovýho Lichtensteina za šest milionů RMB a Warhola za dvanáct. Jistotou pak byl Picasso za jedenáct nebo Chagalla za osum. Mě nejvíc nadchlo, že se tam dala koupit Xu Bingova 徐冰 Kniha z Nebes (Tianshu 天书) vytištěná ze 4000 neexistujících znaků, který si sám vymyslel a sám je taky vyřezal, což trvalo přes čtyři roky.
Mimo jiné tam vystavovali porcelán, hodinky, jadeit a diamanty na dražbu v Hong Kongu. Vivian suverénně nastoupila k okýnku, kde poprosila, že si chce vzít do ruky talířek s broskvema famille-rose z roku 1720 za pět milionů RMB a na mě už šly mrákoty. Nechtěli po ní doklad, ani kauci, ani aby si šla umýt ruce. Nic. Jen si měla sundat prstýnky. Trošku si talířek osahala, znalecky pohladila prstem, obrátila vzhůru nohama a položila zpátky na stůl. V tu chvíli se ale začala bavit s jedním z těch pomocníků, děsně přitom máchala rukama a smála se a ten talířek tam furt byl na tom stole a já už si představovala, jak padá na zem, qingská dynastie během vteřiny ve střepech. (Stejně jako rozbíjel hanské hliněné vázy Ai Weiwei. Jenže to byl záměr.) Tohle by hodně nebyl záměr. Tak jsem si oddechla, když se talířek vrátil do vitrínky. Stejně je to docela dobrý, když si člověk může sáhnout na něco, co nikdy mít nebude. A když na to má nervy. Vlastně je to to samý jako s tím přeparkovávačem Maserati.
Talířek za pět milionů RMB se pomalu přibližuje ke hraně stolu…
Druhá zastávka byla soukromá galerie Long Museum jednoho z nejbohatších párů v Číně. Už jsem o nich psala. Paní manželka ráda sbírá revoluční umění, zatímco pan manžel, bývalý taxikář, si oblíbil tradiční čínské umění. Naposledy před pár týdny koupil v aukci v Sotheby’s ten kalíšek se slepičkou a kohoutkem. Za 500 let starou mističku dal 36 milionů dolarů. To už je velká vášeň. Normální člověk by asi neměl odvahu zvednout ruku a přihodit takovou částku, ale když je to otrkanej taxikář, asi nemá strach z ničeho. Možná, že si na tu mističku chtěl jenom sáhnout a omylem ji koupil…
www.sothebys.com
Každopádně teď s manželkou otevřeli novou halu, kde vystavují čistě jenom svoji sbírku čínského umění, kterou vytvořili během dvaceti pěti let. Na rozdíl od ostatních soukromých galerií, Liu Yiqian a jeho žena Wang Wei spolupracují s renomovanými kurátory, takže jsou schopni sbírku představit tak, aby to mělo hlavu a patu a ne aby to byla přehlídka trofejí z dražeb bez ladu a skladu. Navíc betonová budova muzea je docela pěkná, protože je jednoduchá, i když asi ne úplně dobře zaizolovaná, jak se ukázalo v deštivý šanghajský den, protože po galerii bylo rozmístěno pár kyblíčků, do kterých odkapávala voda.
Třetí zastávka, kdy už člověk neměl na umění ani pomyšlení, byla v bývalé elektrické továrně z konce 19. století předělané na galerii Shanghai Power Station. Takže obdoba Tate Modern se vším všudy. Tam se ten den zahajovaly tři výstavy: Decorum o autorských kobercích, 15 Years Chinese Contemporary Art Award a retrospektiva japonského architekta Shinohara Kazuy. Koberce už jsem psychicky nezvládla. Na výstavě CCAA mě nejvíc zaujalo video Xu Zhena 徐震 (ten jak v Pekingu vystavoval supermarket a ohnuté vázy atd.). Cenu dostal v roce 2006 za dílo s tajemným názvem «8848 – 1.86». Přičemž 8848m je výška Mt. Everestu, 1.86m je výška Xu Zhena. Na videu je natočeno, jak se svýma kamarádama vyleze na nejvyšší horu světa a ve třech lidech odsekne špičku hory, která měří přesně 1.86 m, ta se sveze někam dolů, kdo ví kam. (Teď to má ještě trochu jiný rozměr, když zrovna minulý týden spadla ta velká lavina na skupinu asi šestnácti Šerpů. Kdo ví, jestli v tom neměl prsty umělec.) Zároveň si ale nejsem stoprocentně jistá, že to video opravdu natáčeli na Everestu a ne někde ve studiu stejně jako první chůzi člověka na Měsíci, každopádně je to docela vtipný a vypadá to věrohodně.
No a Japonec nakonec už byl jenom jemnou kultivovanou tečkou na závěr. Japonská architektura mě po tom všem zklidnila, takže jsem zase stála pevně nohama na zemi, i když už jsem byla tak unavená, že bych klidně usnula i jen tak na tatami.
