Plánem bylo do necelých tří týdnů vtěsnat co nejvíc z jihozápadní Číny, především z provincií Sečuán a Yunnan. (Za doporučení ohledně plánování cesty bych ráda poděkovala zkušenějšímu a po Číně zcestovalejšímu kolegovi ze sinologie Honzovi Karlachovi, jehož cestovatelský blog jistě pomůže i dalším nezávislým dobrodruhům, www.karosh.net).
Původně jsem chtěla nakombinovat velká i ta menší města (o vesnicích se dá mluvit jen těžko, i když alespoň jednu jsme přece jen navštívili). Výsledkem bylo 9 měst – Hangzhou, Chengdu, Leshan, Zigong, Kunming, Lijiang, Dali, Hong Kong a odlet domů z Šanghaje.
Chengdu 成都, jakožto hlavní město Sečuánu (čínsky Sichuan 四川), je pro mnohé cestovatele především výchozím bodem při cestě do Lhasy. Ulicemi města se line pálivost a člověk se na každém rohu snadno začne dusit, když vdechne oblaka drceného čili. V pouličních vývařovnách se prodávají nudle nejrůznějších tvarů na mnoho pálivých způsobů jako např. s arašídy dandanmian 担担面, nasládlé tlusté tianshuimian 甜水面 či studené placaté liangpi 凉皮. Dále je povinností dát si kotlík huoguo 火锅 , což je asi nejznámější druh jídla ze sečuánské provincie, nebo na sucho pečené placky plněné masem či nudlemi guokui 锅魁. Dalším symbolem města jsou pandové, kteří tu žijí v ochranné rezervaci. Ta není o moc větší než běžná zoo a líným chlupáčům se v létě navíc ani moc nechce ven. Leží uvnitř pavilónů na zádech a chroupají bambus, který jim ošetřovatelé naservírují až pod nos. Krom black’n’white medvědů (čínsky daxiongmao 大熊猫 ) tu s nimi koexistují i mnohem menší červené pandy, které vypadají spíš jak zrzaví mývalové (čínský xiaoxiongmao 小熊猫 ). Velkou chloubou chovné stanice je breeding station, kde je možné vidět novorozené pandy umístěné v inkubátorech ne větší než dlaň. Za poplatek kolem 1000 RMB (možná i víc, nepamatuju se přesně), se šťastlivec může oblíknout do modré zástěry, vzít si pandu do náruči a vyfotit se s ní. V Chengdu mají i chýši, kde tvořil snad nejslavnější tangský básník Dufu, několik chrámů, náměstí se sochou Maa a nespočet čajoven, kde místňáci hrající madžong (majiang 麻将) a pomalu čekají, až uplyne den.
Jen osmdesát kilometrů na jih od Chengdu je Leshan 乐山, kde u řeky sedí v červené skále vytesaný buddha s dlaněmi na kolenou v posedu jako byl vyobrazován Zeus na trůnu či Ježíš jako Pantokrator. V průvodci a na plakátech lákajících do Leshanu se dočtete jen o dafo 大佛 tedy velkém buddhovi, ale na zadní straně skály se rozkládá celá síť jeskynní a soch vytesaných do skály, včetně dlouhého ležícího buddhy. Většinou se sem jezdí na jednodenní výlet z Chengdu, ale my jsme pokračovali do o dalších sto kilometrů vzdáleného Zigongu 自贡 .
O Zigongu se toho nikde moc nepíše, ale v průvodcích už přeci jen bývá doporučen. Je to především kvůli zachovalé architektuře a slavné historii jakožto místa, kde se těžila sůl. Bohužel místní obyvatelé si původní zástavby zřejmě vůbec nevážili. Stará ulička podél řeky, která ještě donedávna musela být hlavní místní turistickou atrakcí, musela ustoupit developerskému projektu. Alespoň tomu nasvědčovaly polorozbořené vybydlené domy a plány s výstavbou několikaptrových budov umístěné hned u vchodu do původně historické čtvrti. Poté, co si v Zigongu zničili hlavní zajímavost, zbývá už jen muzeum solných studní a druhé muzeum dinosaurů. Místní uličky jsou plné čajoven, které jsou svým způsobem stejně jako v Chengdu jen sofistikovanou zástěrkou pro domácí casina (taky se to určitě líp vysvětluje manželkám, když člověk může říct, že jde na čaj).
Ze Zigongu nás čekal tradiční způsob dopravy po Číně – noční vlak na tvrdé sedačce. Je to nejlevnější a mnohdy i nejzábavnější způsob cestování, tedy pokud si člověk rád povídá, kouří, má co pít, chroustá slunečnicová semínka a nebo umí mastit karty. V celém vlaku se čtrnácti vagóny, kde kapacita sto dvaceti pasažérů na jeden vagón byla překročena minimálně o dvacet procent, jsme byli jen dvě bílé tváře, jak říkají Číňani laowai 老外, waiguoren 外国人 nebo slangově „velký nos“ dabizi 大鼻子 či „bílý ďábel“ baigui 白鬼. Spolucestující si nás nejprve jen zvědavě prohlíželi, občas si mezi sebou šuškli jedno z výše uvedených slov a ukázali na nás prstem. Když ale přišel průvodčí a já mu odpověděla čínsky, okamžitě se kolem nás sesypali a nadšeně se vyptávali na všechno možné. Původně jsme v zakouřeném vagónu, kde nebylo místo k hnutí, protože i v uličkách stáli lidi (člověk si pak uvědomí, že by vážně nechtěl, aby vlak vykolejil, ne kvůli tomu, že by se bál nárazu, ale toho, že by se všichni vzájemně ušlapali), měli strávit 14 hodin. Nakonec se ale paní průvodčí slitovala a v lehátkové části pro nás našla dvě pryčny za regulérní příplatek 70 RMB, takže jsme se na nádraží v Kunmingu probudili v leže.
Kunming 昆明 se před pár týdny neblaze proslavil kvůli masakru, který se odehrál právě na onom vlakovém nádraží. Nožem tu bylo pobodáno celkem 180 lidí a 30 jich na zranění zemřelo. Pro nás byl Kunming jen přestupní stanicí při cestě do turistického UNESCO Disneylandu Lijiang 丽江. Z hlavního města provincie Yunnan 云南 se dá paprskovitě vyjíždět na nejrůznější výlety jako jsou terasovitá rýžová políčka či kamenný les Shilin 石林, taktéž zařazený do UNESCO, i když přírodního.
Lijiang je vesnička, která by se dala definovat jako kříženec Českého Krumlova a Benátek – městečko s bludištěm uliček, kterými protéká místní kanalizační systém s čirým pramenem z jezírka Černého draka (Heilongtang 黑龙塘). V devadesátých letech to tu mohlo být celkem poklidné a romantické, ale jakmile bylo místo zařazeno na seznam památek, příval turistů už z toho udělal klasickou atrakci. Lijiang tak začal požírat sám sebe. Snad jen v šest hodin ráno, kdy jsou všechny místní krámky s jačím sušeným masem, bubny, puerem a koláčky plněnými růžovými okvětními lístky zavřené, pak má město snad i tu původní atmosféru. V Lijiangu sídlí cestovní kanceláře snad každých deset metrů a nabízejí výlety do okolí, což zahrnuje i soutěsku Tiger Leaping Gorge (Hutiao xia 虎跳峡) či jezero Lugu 泸沽.
Mnohem příjemnější než Lijiang je jižněji položené Dali 大理, které by se dalo popsat jako Mekka pro hippies. Staré Dali je správně fengšuejácky secvaknuté mezi jezerem Erhai 洱海 a horou Cangshan 苍山. Pod horou se nachází klášter, ke kterému patří i tři pagody chrámu Chongsheng 崇圣寺 už z 8. století království Nanzhao 南诏. Město vystavěné na šachovém půdorysu křižují dvě hlavní třídy jako v římském táboře, přičemž cardo lemují podniky v západním stylu pro „bílé duchy s velkými nosy“, tedy pekárny, kavárny s kvalitní kávou, bary (jeden dokonce s vlastním pivovarem), krámky se starožitnostmi a tradiční batikou místních žen z menšiny Baiů 白. Naopak decumanum patří čínským turistům a je plné šperkařství, místních vějířových placek na špejli a obrazků krajinek objevených v mramorové žilnatině, jelikož Dali je proslavené těžbou mramoru. V čínštině se mramor dokonce řekne dalijský kámen (dalishi 大理石). Na první pohled se zdálo, že v Dali žijí především mladí lidé, kteří nikam nespěchají a užívají si pomalý život. Příjemně se tu posedává po kavárnách, na ulici si člověk může nechat zaplést copánky nebo dredy a rozhodně je to město s největší koncentrací cizinců, na jaké jsme (krom Hong Kongu) narazili. Z Dali se dá zdolat hora Cangshan, také je možné půjčit si kolo či motorku a projet se kolem jezera, která je ve skutečnosti vážně spíš mořem, jak naznačuje čínské označení hai 海. My jsme na elektromotorce dojeli do asi 30 km vzdálené vesnice Zhoucheng 周城, kde jsme odolali krásně nastrojeným ženám v typickém kroji Baiů, které nás lákaly k sobě domů podívat se na jejich výšivky a batiky, a místo toho jsme si dali placku, pivo a poseděli s místníma chlápkama pod obřím fíkusovým stromem na náměstí, kde se zrovna konal trh. To, že nám baterie u motorky nevydržela na zpáteční cestu a museli jsme cestou několikrát dobíjet, je druhá věc. Do večera jsme do Dali dorazili a druhý den jsem už měli namířeno do Xianggang.
Xianggang 香港 alias Voňavý přístav není ničím jiným než Hong Kongem. Metropoli Asie spojovanou s bankami, akciovým trhem a dražbami umění jsem si představovala tak, jak je vykreslená v úvodní scéně Blade Runneru – úzké uličky vtěsnané mezi hradbu mrakodrapů, bublající hluk babylónského zmatení jazyků, všudypřítomné neony, nudle a dim sum. Realita, alespoň na Kowloonu, neměla od té filmové daleko. Hong Kong je směsice Číny, Londýna, New Yorku a dalších jihoasijských kultur. Místo zjednodušených znaků tu stejně jako na Taiwanu stále používají tradiční složitější verzi fantizi 繁体字. Největší změnou je ale mentalita zdejších obyvatel. Lidé tu stojí fronty a omluví se, když vám stoupnou na nohu. Funguje tu britský smysl pro pořádek, ale ve vzduchu furt ještě voní Čína. Auta pochopitelně jezdí vlevo. S čínštinou tu člověk pochodí méně než s angličtinou a kantonština je už tak jiný jazyk, že ho snad ani nelze počítat mezi jedno z nářečí čínského jazyka.
Zajímavá podívaná se v Hong Kongu naskytne všem, kdo zůstávají přes víkend. V neděli totiž dostanou všechny filipínské služebné a pomocnice v domácnostech volno a mají rendez-vous na náměstí v hlavní byznys čtvrti Central (Des Voeux Road Central 皇后像⼲场). Desítky jich posedávají na zemi na bambusových rohoží, telefonují domů, hrají karty, hodují u pikniku z krabičky, vzájemně si dělají manikúru, zkrátka mají nedělní den jen pro sebe. Nejpřekvapivější ani není fakt, že sedí na tvrdé zemi i v těch nejméně atraktivních zákoutí pod mostem či v metru, ale to, že jsou to samé ženy. Člověk si tak snadno představí, jak by to na zemi vypadalo, kdyby muži vyhynuli. Záplavy Filipínek, jedna vedle druhé, ale také vypovídají o tom, jak jsou obyvatelé Hong Kongu zaneprázdněni. Zřejmě celý týden stráví v kanceláři na patře 37 či 52 atd, domů přijdou v noci, snědí večeři, co jim připravila filipínská nany a uloží do postele děti, které ze školy pravděpodobně taktéž přivedla jejich filipínská pomocnice. Kdyby Hong Kong neměl Filipínky, asi těžko by měl svět všechny finanční poradce a turisti by přišli o nedělní podívanou. Takže by se dalo říct, že Filipínky, které jsou mimochodem ještě menší než Číňanky, jsou pro Hong Kong skutečným pokladem, snad víc než Victoria Peak.
Číňany z pevniny, kteří mají to štěstí a můžou si dovolit vycestovat do autonomního Hong Kongu, kde funguje internet bez omezení, tady hlavně zajímají nákupy, Disneyland a pobočka muzea voskových figurín Madame Tussauds. Evropany asi hlavně vyhlášené restaurace, kde se snoubí všechny světové kuchyně, stejně jako to nabízí Londýn či New York. Hlavní specialitou je však dim sum (britská verze líného rána s pečivem a čajem). Napařované, lepkavé či pečené knedlíčky jako např. shaomai 燒賣 nebo coengfan 腸粉plněné dušným masem či krevetami jsou místní delikatesou. Stejně vyhlášené jsou i místní kavárny, které interiérem připomínají americké motoresty z konce šedesátých let. Hlavní výhodou Hong Kongu jistě bude čisté ovzduší a díky dokonalému systému transportu i rychlý přesun na jeden z nedalekých ostrovů, kde si člověk odpočine od železobetonové džungle. Další výhodou je, že anglicky se tu domluvíte i s asijským taxikářem (a dost pravděpodobně bude mít lepší výslovnost než vy). Tím pádem odpadá nutnost základních frází, které jsou na pevninské Číně nezbytné pro přežití. Hong Kong totiž není Čína, ale je možné, že se z něj jednou stane.
Závěrečná cesta po Číně se rozhodně nemůže rovnat té Willyho Foga. Ale zajímalo by mě, co by si Willy počal, kdyby měl za osmdesát dní projet Čínou. Jestli by to stihl a jestli by si poradil s nákupem lístků na noční vlak, které jsou permanentně vyprodané. Mnohdy může být cesta kolem světa jednodušší než přeprava z čínské vesnice do druhé, vzdálené „jen“ 4000 km. Už teď se vůbec nedivím Číňanům, kteří ještě nebyli za hranicemi. Proč taky. Čína je tak pestrá a obrovská, že by jednomu vystačila na celý život a vůbec by se nenudil. S Čínou je to jako s vědomostmi. Čím víc člověk ví, tím víc ví, že vlastně nic neví. A čím větší kus Číny jsem poznala, tím víc si uvědomuju, že ji asi nikdy nepoznám. Můžu se o to leda pokusit. Ale teď si od sebe vzájemně zase na chvíli odpočineme.