Zajela jsem do Šanghaje do nedávno otevřené soukromé galerie Long Museum (long 龙 jako drak), kterou provozuje Wang Wei, manželka jednoho z nejbohatších Číňanů Liu Yiqiana. Ten si dokonce v jedné dražbě koupil za nějakou nehoráznou částku trůn císaře Qianlonga a v září minulého roku vydražil v prestižní newyorské Sotheby’s kaligrafii songského literáta Su Dongpoa za 8,2 milionů dolarů, o které teď experti z Šanghajského muzea říkají, že je to fake. Ale vzhledem k tomu, že podle žebříčku Forbesu má Liu 900 milionů dolarů, tak si může dovolit utrácet jen tak halabala. Zdá se, že se v Číně zrodili noví patroni umění, asijští Medici. Za poslední dva roky prý s manželkou za umění utratili celkem 300 milionů dolarů. Snad jim teda za čtyři roky ještě něco zbude…
Jeho žena založila v Pudongu, moderní části Šanghaje, kde jsou všechny mrakodrapy, galerii pro jejich sbírky. Budova galerie byla původně zamýšlena jako nákupní centrum, ale od plánu se ustoupilo a odkoupila ho Wang Wei. Největší zálibou paní Wang nachází poněkud překvapivě v revolučním umění. Člověk by čekal, že bude skupovat všechny Picassy a Pollocky, které jsou jistotou a na hodnotě zatím neztrácí. Místo toho už několik let objíždí bleší trhy, školy a instituce, ve kterých se tohoto druhu umění zbavují. Ve své sbírce má revoluční umění od konce 40. let až po konec 80. let (nejranější dílo je datováno 1947 a nejpozdější 1989). Hodně hodně Mao Ce-tungů, dělníků a rolníků mávajících rudou knížkou, vojáků a slévačů. Jak v podobě dřevořezu, soch či rozměrných olejů. Zajímavý způsob, jak poznat pravost obrazu, jsou spáry na plátnech. Dříve se prý nedaly koupit tak velké rozměry a plátna se nastavovala a slepovala dohromady. Na většině obrazů větších formátů je tak patrná spára, která se v dnešní době stává cenným defektem. Stejně cenná je i činnost paní Wang, která se o tento druh umění upřímně zajímá. U nás by se NG údajně všech děl s nimiž se pojí definice socialistický realismus nejraději zbavila, což je na pováženou, když už i v Číně se taková díla začínají sbírat. (I když je zároveň pravda, že na mnoha místech v Číně ještě stále visí na zdech).
Foto: www.thelongmuseum.org
Cesta do Šanghaje trvá hodinu vlakem, takže není problém zajet si tam na víkend či jenom na jeden den. Je to snadnější a rychlejší než jet na výstavu z Prahy do Brna. Ale vlastně ani nebyl důvod odsud jezdit, protože jsem na programu měla ještě jednu výstavu přímo tady v Hangzhou.
V místním Zhejiang Art Museu se konala velkolepá výstava dunhuangského umění. Dunhuang 敦煌 je naleziště buddhistických fresek a tisíce písemných zápisů v severní provincii Gansu, kudy vedla Hedvábná stezka. Ne že by snad do Hangzhou převezly originály. Většina fresek je stále na místě, v buddhistických jeskyních Mogao 莫高. Na výstavě byly kopie vytvořené v rozmezí několika desítek let od různých umělců a restaurátorů. Všechny v poměru 1:1 včetně modelů skutečných jeskyní. Na výstavu se sjížděli Číňani z celého okolí a všech věkových kategorií. Tolik stařenek a dědečků by se u nás na výstavě vidělo jen těžko. Navíc všichni (a to i ti nejstarší, kteří se belhali o hůlce) měli iphony nebo jiné smartphony a všechny obrazy si poctivě fotili. Každá popiska obrazu u sebe měla i QR kód 
, který se dá naskenovat a na mobilu se vám ukážou veškeré informace o díle a to jak anglicky, tak čínsky. Takže už vlastně ani není potřeba se dívat na samotný obraz a mačkat se mezi ostatníma, protože si ho každý může prohlídnout „v klidu“ na obrazovce telefonu.
Nejzajímavější část výstavy byla věnována osudu dunhuangských manuskriptů. Ve chvíli, kdy byly objeveny, se do Číny nahrnuli archeologové z Ruska, Anglie, Francie a Japonska, a každý si pár tisíc rukopisů uzmul. Takže Číňani si tak trochu smutnili, na což mají právo, a jen tak nenápadně tam dodávali, že tyhle a tyhle věci jsou v Britským muzeu a tyhle a tyhle zase v Berlíně… tak mi jich bylo líto. Každopádně manuskripty z Dunhuangu jsou tak rozsáhlým tématem, že kvůli nim byl založen nový vědecký obor – Dunhuangologie.
Co se týče školy, protože kvůli té tady jsem především, už mám ustálený rozvrh. Celkem šest předmětů. Přehled dějin čínského umění, kam všichni chodí spíš spát, protože se celou dobu promítají tušové malby. Hodina teorie o západním umění je dost náročná. Učitel se ani nenadechne, mluví jako kulomet. Navíc tím podivným přízvukem, takže mu nejde rozumět. Ale vtipný je, že i moje čínský spolužačky mi pak říkaly, že mu občas nerozumí, protože je z nějaký vesnice, což vyslovily dost pohrdavě. Na to že je z vesnice, tak se asi v mladí hodně učil, když má načteno Platóna a Aristotela. Další hodina jsou vizuální studia. Ty přednáší mladý učitel s culíkem, který si v klidu zapálí cigáro na hodině. (Taky je to ten, jak furt říká bullshit). Mimo jiné se mě ptal jestli znám Hrabala, že ho četl a že se mu to líbilo. Pak jednou říkal: „Zezek, toho znáš? Ten je přece taky od vás, ne?“ Tak mě napadlo, jestli myslí Jana Zrzavýho, ale on furt, že Zezek. No a nakonec mi sousedka napsala znaky, který jsem si pak našla na internetu. Měl na mysli Slavoje Žižka. No, tak ten je skoro od nás, Zezek jeden… Další hodina je archeologie. Jediná profesorka, jinak samý chlapi. Minule jsme brali pravěk, tentokrát jsme v Egyptě. Jsem nevěděla, že Champollionovi bylo teprve 17, když začal luštit Rosettskou desku! Pak ještě hodina literatury o čínským umění, kde se čtou texty kritiků a teoretiků ve starý čínštině. To není úplně legrace. Takže tahle hodina je pro mě jeden velký neznámý opar… Akorát zajímavý bylo vidět toho učitele, jak si sám nepamatoval, jak se napíše nějaký znak a musel se zeptat studentů. Prostě to není snadný držet v hlavě takový množství znaků a všechny umět napsat. To zas chápu a je mi to sympatický. No a poslední hodina je teorie krajinomalby. Přednášející je nejsympatičtější učitel tady a přijde mi i nejchytřejší, samozřejmě podle mýho suchýho evropskýho měřítka. Nedokážu posoudit, jak pro Číňany vypadá vzdělaný člověk, ale tenhle učitel Yan Zhenyu by v Evropě určitě obstál jako inteligentní člověk. Ví toho hrozně moc. Dokonce umí mytologii starých řeckých bájí a pověstí, což se ukázalo, když jsme probírali ranou krajinomalbu na freskách v římských vilách. Navíc jsem ho už dvakrát viděla brzy ráno cvičit na střeše školy taiji. (Na střeše jsem byla proto, že jsem zabloudila a hledala třídu v nejvyšším patře budovy.) Mimochodem teda není sám, kdo cvičí přímo ve škole. Každý den se v 9.45 spustí podivně vlezlá hudba z kazeťáku a všechny sekretářky vyjdou na nádvoří hlavní budovy, kde se protahujou. Už mají nacvičenou takovou sestavičku, jedna jim do toho počítá yi一, er二, san三, si 四. A asi to berou dost vážně. Protože jsem šla do kanceláře, kde sídlí pokladna, abych zaplatila za kurzy HSK, což je něco jako čínský FCE. A ta slečna řekla, ať přijdu až v 10, že teď musí jít cvičit…
Taky se s Voňavým podzimem alias Qiu Xiang každý den díváme na televizi. Tu televizi si sama koupila (není součástí kolejního vybavení) a vysvětlila mi, že je to dobrý na zlepšení poslechu čínštiny. Nakonec ta televize běží docela často. No ale náš nejoblíbenější pořad se jmenuje Nejsem slavná hvězda (Wo bushi xingming 我不是星明), kde vystupují děti slavných čínských herců a zpěváků. A to je hustý! Každá druhá holka, která tam přijde jako dcera slavný Číňanky, brečí na pódiu, že se jí maminka v mládí nevěnovala, protože měla moc práce s natáčením filmů atd. A k tomu pláče celý publikum. Ale úplně regulérně. Když by tam 5 minut nebyl pláč, tak už je to divný. A všechny jsou strašně krásný a vysoký, pochopitelně.
Jeden večer Qiu Xiang uvařila večeři pro svoje kamarády. Takže se u nás v pokoji sešly dvě Vietnamky, Thajka, Bulhar, Ekvádorka a Češka. Qiu Xiang to celý uvařila úplně sama. Dělala smažený rolky, lilek, korejský kimchi, obalovanou dýni, a nudlovou polívku s masem na způsob pho. Hlavní téma večera bylo malajský letadlo. To se tady hodně řeší i v televizi i na hodinách. Nejen proto, že vezlo skoro třicet čínských malířů a kaligrafů. Tak uvidíme, kde se nakonec objeví.