Rozhodla jsem se, že si udělám vánoční neděli podle sebe. Koupila jsem si pečený kaštany, který se v Pekingu prodávají běžně na každým rohu a nestojí 50 Kč jako na Staromáku, a šla jsem se podívat do jednoho z kostelů.
Nevím, kolik má Peking kostelů. Slyšela jsem asi o čtyřech. Možná jich je víc. Já jsem si vybrala Sv. Josefa na hlavní nákupní třídě Wangfujing, kde narušuje lini nákupních domů. Většina Číňanů se před kostel chodí fotit, protože je to pro ně něco jako pro nás buddhistická pagoda. O víkendu je před kostelem spoustu mladých Číňanek s nažhavenými iphony a našpulenými rtíky a už to jede. Pic pic pic, autoportréty i skupinový fotografie se množí geometrickou řadou. Možná tam ty holky ale chodí ještě z jinýho důvodu. Náměstíčko před kostelem má prima dláždění a nízký schůdky, takže je to jedno z mála míst, kde jsem v Pekingu narazila na skejťáky. Zkrátka jako v Praze na Stalinu. Holky v minisukních sedí na lavičce a usmívají se na kluky, který tam hážou jeden tríček za druhým, ale dělají jako že o sobě navzájem nevědí. Někomu se zdá nevhodný, když skateboardisti randí na piazzettě ND, ale v Pekingu to mají o něco lepší. Slajdovat před kostelem je podle mě ještě o úroveň výš.
Sv. Josef
V lavicích sedělo jen pár lidí a všichni byli Asiati (pořád si netroufám tvrdit, že stoprocentně poznám Korejce, Číňany, Japonce a Vietnamce). Jeden držel v ruce kelímek z mekáče a občas si usrkl, jedný paní zazvonil telefon a v klidu si ho zvedla a telefonovala, aniž by to někoho pohoršovalo. Alespoň tři lidi spali (jak zpívá Hegerka: Tam kde je křížek, tam je kostel, kdo špatně čte, tak říká postel… takže asi všechno v pořádku) a jedna paní se věnovala miminu v kočárku a očividně ani nevěděla, že je na mši. Pan farář se přitom tak snažil. Dokonce měl připravenou powerpointovou prezentaci, kde se vysvětlovalo, co to obnáší být křesťanem. To je tak všechno, co jsem z jeho kázání pochytila, protože byl očividně z jihu a spojení jižanskýho přízvuku se špatně nazvučeným mikorfonem je pro moje sluchový schopnosti vyšší dívčí. Ale zaznamenala jsem, že mluvil o Jacksonovi Pollockovi (jen díky tomu, že Pollock se čínsky řekne Boluoke, píše波洛克 a malíř je 画家huajia). Nevim sice v jakých souvislostech, ale i tak mi to docela udělalo radost, že farář v Pekingu používá reference z moderního umění. Kdo ví, jestli kdy nějaký kazatel na Západě zmínil při nedělní mši malíře Qi Baishiho.
Vánoční shopování jsem zasvětila nákupu knížek. V Pekingu se totiž knížky nakupujou úplně samy. Za tu dobu, co tu jsem, už jsem pár kilo ukořistila. Knihkupectví se velikostí nemůžou vyrovnat ani Neoluxoru na Václaváku. Spousta Číňanů si knížku nekoupí, ale klidně stráví několik hodin prohlížením si nebo přímo studiem a vypisováním důležitých částí. Knihkupectví slouží jako knihovna a místo odpočinku. Naštěstí mimo megalomanský několikapatrový domy knih jsou tady i menší obchůdky. Právě tenhle víkend jsem se vydala do jednoho pekingskýho antikvariátu, kde je to jako v knihomolově snu. Stovky ošoupaných hřbetů, vrstvy prachu a stránky prožraný červotočem. Člověk neví, kterou má vytáhnout první.
a) knihovna b) obývák c) knihkupectví ?
knihkupectví Xidan
Nejzajímavější mi přijde sekce Foreign literature in foreign languages, kam se naháže všechno, co není čínsky. Všechny jazyky pohormadě, netématicky a neorganizovaně. Tyhle police, to je skutečnej Babylón. Taková mulitlingvní knihovna, to je radost. Francouzsko-čínský slovník s krásnou vazbou a ražbou z první poloviny 19. století se dotýká potrhanýho paperbackovýho Dicka Francise. Našla jsem tam i anglický vydání Zápotockýho Rudý záře nad Kladnem z 50. let za 18元. Stendhalův Červený a černý (pro zajímavost v čínštině 红与黑Hongyuhei) jsem objevila snad ve 4 různých exemplářích. Spoustu románů od Flauberta, Hardyho a Austenový pro znuděný manželky diplomatů. Japonská poezie s krásnými minimalistickými přebaly, technický příručky na výrobu motorů, americká diplomacie a v neposlední řadě desítky slovníků, včetně indických, gruzínských, ruských nebo řeckých. Spoustu knih je označeno červenou pečetí majitele jako ex libris. Některý knížky jsou dovezený ze soukromých knihoven z Šanghaje. Hned jsem si začala představovat, jak se tam musely likvidovat knihovny hlavních šéfů exportu-importu. To by se pak daly najít poklady!
Ve škole mě teď čeká poslední týden před zkouškama. Obávám se, že se mi ke konci semestru podařilo dostat na černou listinu, jestli nějaká existuje. Naštěstí nejsem sama. Podle mě bych tam mohla být společně s mým spolužákem z Anglie, kterej je černoch, takže je to tak trochu ironie. On se vyznamenal tím, že na hodině, kdy jsem se bavili o pokru 扑克puke, oblíbeným čínským mahjongu 麻将majiang a jiných hazarndích hrách, prozradil, že v Anglii pracuje jako dealer v casinu. A v tu chvíli byl oheň na střeše. Hazardní hry jsou trochu tabu. Alespoň v lepších rodinách. Gamblerství je v Číně ilegální, ale realita je trochu jiná. Casina tady sice nejsou, ale i tak na ulici všichni hrajou o prachy. Nebo se jezdí na gamblerský lodě či do Macaa.
Já jsem se na listinu dostala poté, co jsme doplňovali slovíčka. Zrovna jsme probírali sloveso kontrolovat 控制kongzhi. Korejská spolužačka doplnila 情绪qingxu neboli emoce. Kontrolovat emoce. To se panu učiteli líbilo. Pak jsem přišla na řadu já a doplnila jsem 人民 renmin čili lid. Kontrolovat lid. A pan učitel, kterýmu přezídváme Old man a máme ho fakt rádi, se na chvíli zamyslel, a pak pokrčil obočí a mávl rukou. 不行. Tohle spojení prý nelze použít. Jak jako nelze použít? Dyť to je to první, co člověka napadne! Možná né v Číně…
Old Man
No a poslední kapkou bylo, když jsme oba (on černoch a já árijka) odmítli účast na vánočním večírku. Asi vidíme svět moc černo-bíle. Aby taky ne, když ruský spolužačky vymyslely, že budeme zpívat písničku Hakuna Matata ze Lvího krále. Část měla zpívat, část měla tančit a část měla dělat křoví. Takže to ani náhodou. Ani jedno, ani druhý. Nakonec naší třídou proplula davová hysterie a i poslušní Korejci se připojili na naši stranu temna. Teď nevim, jak to dopadne. Buď budou zpívat jen Rusky nebo nikdo.
Nejvtipnější na tom je, že tenhle hazardérskej spolužák byl na začátku roku zvolen předsedou třídy, jakožto nejschopnější článek naší skupiny, který by měl jít všem příkladem. Očividně si hřáli hada na prsou. Ale jinak se všichni máme rádi. Aby taky ne, když jsou Vánoce.