Z Pekingu do Xi’anu je to něco málo přes 1000 km. Jedenáct hodin vlakem, kde se sedačka podobá lavičce pro tři osoby, není úplně pohodlný trávení volnýho času, ale zažít se to musí. Navíc celou cestu jsou plně rozsvícený světla, prý kvůli zlodějům. Takže jestli někdo chce spát, musí to zvládnout pod plnou palbou zářivek. Jako ve vězení. Jenže problém je v tom, že Číňani většinou spát nechtějí. Hrajou karty, louskají slunečnicový semínka, jedí instantí nudle, paří hry na mobilu, aniž by si vypli zvuk, a děsně řvou. Na mojí sedačce se mnou seděli dva chlápci z Xi’anu. Možná jim bylo tak padesát. Nejdřív si povídali mezi sebou, ale když přišel průvodčí, který je mimochodem v každým vagónu a jeho prací je i průběžný vytírání a zametání podlahy během jízdy, zjistili, že umím čínsky a od tý chvíle už mě nenechali. Chtěli si povídat a to furt. Jakmile jsem vytáhla knížku, hned na mě začali mluvit. Když jsem si strčila sluchátka do uší, hned na mě začali mluvit. Dokonce i když jsem zavřela oči, furt na mě mluvili. Snažili se mi doporučit, co bych v jejich městě rozhodně neměla vynechat. Říkala jsem, že jedu na 兵马俑 Bingmayong, což je terakotová armáda, která je pro Západní svět asi druhým největším symbolem Číny hned po Zdi. Kupodivu nad tím mávli rukou a řekli, že za nic nestojí. Hned mi doporučovali jiný a lepší lokace. Nejvíc mi ale radili s jídlem, což se mi pak hodilo. Jeden z nich měl na malíčku nehet dlouhej aspoň pět centimetrů. Už jsem to viděla několikrát a vlastně jsem nevěděla, na co si ten keratin pěstujou. Že by hráli na kytaru? Nebo se jim s ním líp počítají bankovky? Pán se smál a místo odpovědi mi to názorně ukázal. Vítězoslavně se svým drápem pošťoural v uchu. Alles klar. Ve dvě ráno jsme stavěli kdesi, nevím kde, ale dost lidí vystoupilo. Tím pádem byla celá jedna lavice volná. Šéfík do mě hnedka strčil, abych si ryche lehla a přdstírala, že spím, ať si vedle mě nikdo další nesedne. Nakonec se mi vážně povedlo asi na dvě hodiny usnout. Probudila jsem se přikrytá bundou mýho čínskýho vlakovýho kamaráda. Málem mě to dojalo. Na nástupišti v Xi’anu jsem od nich dostala origami ptáčka, což mě překvapilo, protože jsem myslela, že Číňani nemají rádi Japonce a tím pádem ani jejich kulturu, a tím jsme se rozloučili.
Takže na hliněný figurky jsem jela značně omámená téměř bezesnou nocí. Z nádraží je to jen 40 km a teď v zimě tam ani nebylo moc turistů. Před čtyřiceti lety si místní zemědělci chtěli vykopat studnu a dopadlo to tak, že vykopali hrobku prvního císaře dynastie Qin z 3. stol. př. n. l. Žádná voda, za to spousta keramiky a humbuku pro turisty. V areálu jsou 3 hroby, přičemž hrob no.1 je nějvětší. Archeologové se domnívají, že je tam něco přes 6000 figur, ale zatím jich objevili jen 2300. Takže ještě si pár let pokopou. Celá armáda je schovaná pod konstrukcí podobající se letištní hale. Bláhově jsem si myslela, že se dostanu přímo mezi vojáky, ale ve skutečnosti si to turisti můžou obejít jen kolem dokola. Ale i tak je to neuvěřitelný. Figury vojáků jsou propracovaný do posledního detailu. Hlavně jejich účesy. Nebo uzly na uniformě, podle kterých se dá poznat hodnost vojáka. Lučištníci a kopijníci původně drželi opravdický zbraně, ty ale ztrouchnivěly. Navíc je zajímavý, že sochy byly původně polychromovaný, ale dodnes se barvy nezachovaly. Čili je to stejně jako s antickýma sochama. Winckelmannovská teorie čistého a bílého neplatí ani pro terakotovou armádu, i když jsou z nich dneska jen šedí panáci. Armáda, která hlídá hrob 2000 let, aniž by o ní někdo věděl, to se může stát jen v Číně. Kdo ví, co všechno je tady ještě ukrytý.
Xi’an je město se vším všudy. Má hradby, má bubnovou věž, má zvonovou věž, má mešitu, má pagody a taky spoustu jídla, kterým se krmí 8 miliónů obyvatel. Všichni jsou Číňani až na 80 000 příslušníků menšiny Hui 回. To jsou muslimové a ti vědí jak žít. Mají svojí vlastní čtvrť, kde to žije ještě víc než ve starých čínských uličkách. Všechno je provoněný pečenýma plackama, praženýma ořechama a rožnícím se masem. V centru muslimský čtvrti mají mešitu z první poloviny 8. století, která je plně funkční. Sice vypadá dost podobně jako většina taoistckých chrámů v Číně, ale hlavním rozdílem jsou nápisy v arabštině a fakt, že uprostřed stojí pagoda, která slouží jako minaret.
Speciality provincie Shaanxi 陕西, která patří k těm více znečištěným, jsou studený nudle 凉皮 liangpi, což doslova znamená studená kůže. Mají hranatý tvar, zalijou se omáčkou ze sezamu a chilli olejem a posypou koriandrem. Další je 肉夹馍 roujiamo alias opečený bochánek, který se rozřízne a naplní se ručně trhaným vařeným hovězím. Vlastně takovej xi’anskej hamburger. Nakonec jsem zvládla ochutnat 牛羊肉泡馍 niuyangrou paomo. Lepší než samotný jídlo je proces přípravy. Člověk zaplatí a dostane prázdnou misku se dvěma plackama. Ty si musí vlastnoručně nadrobit na malinký kousíčky, což mi se zmrzlýma rukama moc nešlo. Místňáci kolem mě to dělali tak pečlivě, že když už jsem dojedla, někteří furt drobili. Já to teda odflákla. Jakmile je miska plná, obsulha ji odnese do kuchyně, kde drobky zalijou silným hovězím vývarem se skleněnýma nudlema. Připomnělo mi to rozmočený rohlíky pro labutě, co plavou na hladině Vltavy. Snad jsem si to trochu zprotivila dřív, než jsem ochutnala, ale ve výsledku můžu říct, že tohle jídlo rozhodně nepatří mezi moje favority.
V pondělí 6. února byl ke všemu poslední den svátků 元宵节 Yuanxiaojie, což je zároveň Lampiónový festival. Spočívá v tom, že děti v průvodu nesou rozsvícený lampióny, doma se jedí lepkavý kuličky plněný sladkou nebo slanou pastou, který mají připomínat měsíc v úplňku, a samozřejmě se znovu a znovu střílí rachejtle a petardy. Ale nakonec když tady ten střelnej prach vymysleli, tak na to vlastně mají docela i právo, i když se kvůli těmhle radovánkám nevyspí celý město…
Xi’an se stal konečnou stanicí i pro mě. Po pěti měsících v bohatstvím oplývajícím Orientu se vracím do zkrachovalý Evropy. Do Kitaje se určitě brzy vrátim, ale psát o ní zatím nebudu. O Číně se totiž nejlíp píše z Číny.