Udělala jsem si okružní jízdu městem na kole. Myslela jsem totiž, že u řeky taky najdu pagody, jako tady u jezera, a bude to pravá čínská romantika, ale většinu času jsem si připadala spíš jako na Jižáku. Nekonečné bloky vysokých paneláků a další v rozpuku. Vydala jsem se totiž směrem na východ od jezera, čili pryč z historického centra do nové zástavby a moderního Hangzhou. Neuvěřitelná stavba Citizen Centra, která vypadá jako ze Star Wars, je jen jednou z mnoha. Hned vedle sedí zlatá koule hotelu Intercontinental, od které vede moderní vyhlídková lávka vysutá nad Dlouhou řeku, která je v těchto místech hlavně široká. Všude kolem les paneláků a jeřábů. Stavební boom je v Číně od té chvíle, co na Západě začala krize. Údajně tím zachránili rovnováhu ve světě. Zatímco v Evropě se kvůli finanční krizi stavět přestalo, čínská vláda vymýšlela megalomanské projekty a zbohatlíci ještě víc než jindy začali skupovat byty, ve kterých pak ani nebydlí, protože to berou čistě jako investici. A to je řeč o bytech se zlatýma židlema a mramorovýma koupelnama, jejichž pořizovací cena je přes 9 milionů. A to i v úplně zapadlých místech, kde není žádná infrastruktura, jen majestátně se tyčící domy s luxusem skrytým uvnitř.
Příkladem umělého města je Kangbashi (více fotografií zde) ve Vnitřním Mongolsku v oblasti Ordos. Na zelené louce se tam postavilo město pro milion obyvatel, ale dodnes tam téměř nikdo nebydlí. Hlavními lákadly se měla stát i moderní architektura v podobě netypické budovy opery, knihovny a muzea Ordosu od věhlasného čínského studia MAD. Ve stejné oblasti se přitom již v roce 2008 začal plánovat projekt ORDOS 100, který rozjel Ai Weiwei se švýcarským duem architektů Herzog & de Meuron, s nimiž se seznámil při návrhu Hnízda pro olympiádu v Pekingu. Ai a oba Švýcaři společně oslovili 100 architektonických studií ze 27 zemí světa, aby každé z nich navrhlo vilu o rozloze 1000m2, která bude umístěna právě v Ordosu. Přestože se v roce 2010 mělo začít stavět, zatím nestojí ani jedna vila. Existuje pouze dřevěný model a podle stavu velkorysého návrhu Kangbashi by nebylo překvapivé, kdyby se od realizace upustilo úplně.
Foto: www.dezeen.com
To, že Čína staví 1:1 modely Paříže či francouzských zámků, je všeobecně známo. Místní původní tvorba je však jedinečná. Pro zajímavost alespoň dva projekty čínských budovatelů:
Budova ve tvaru čajové konvice, která byla otevřena na jaře ve Wuxi
Stavba v podobě čínské mince nebo jadeitového disku v Kantonu
Krom zkoumání místních staveb jsem se seznámila s Číňankou Vivian. Už jí je 35 let, ale nemá kluka. Teda prý měla, ale po pěti letech se s ní rozešel, když se zamiloval do Číňanky, co mu v salónu krásy masírovala nohy. Vivian není úplně typická a stejná jako ostatní Číňanky. Sice má autíčko s potahy Hello Kitty, ale jinak je hrdá, že je sama, a vystačí si. Každý den chodí na kurzy angličtiny, aby mohla jet studovat do ciziny. Chtěla by do Paříže na Sorbonnu studovat historii. Tak jsem si v duchu říkala, že začít se učit francouzsky by asi bylo lepší, ale angličtina taky dobrá. Každopádně rozhodně nepotřebuje chlapa, aby ji někam zval a platil za ní. Naopak ona pozve je. V pátek jsem tak šla s Vivian a jejíma kamarádama Calvinem a Sebastianem (ryze čínská jména – dělají to jen ze solidarity k nám, abychom si jejich jméno zapamatovali a vůbec je dokázali vyslovit) do baru. Každý dostal litrovou plechovku černýho piva Kaiserdom a pět kostek. A já už pomalu tušila, co se bude dít. Všude kolem nás, v celým podniku, hráli dospělí lidi kostky o to, kdo bude pít. Trochu středoškolácká zábava, ale tady očividně ta nejoblíbenější. Takže jsme trávili večer o kostkách v rámusu, kde jeden neslyšel vlastního slova. Až ke konci jsem si chvíli povídala s Calvinem, který měl skvělou angličtinu. Jak se ukázalo, žil 20 let v Torontu a teď se vrátil do Číny za prací. (I když vrátil není správný slovo, když je původně z Hong Kongu). Pracuje pro firmu Alibaba, což je něco jako čínský eBay a Amazon, navíc koupili Weibo, a to je místní Twitter, nezbytný společník vzhledem k tomu, že tu nefunguje Facebook. Proti nim ale stojí druhý megapodnik Tencent, který vlastní čínskou verzi WeChatu čili Weixin a to je denní chleba úplně všech Číňanů. Takže proti sobě stojí dva kolosy a čeká se, kdo požere koho. Mimochodem mi Calvin vyjasnil dost zajímavou věc. Internet v Číně není blokovaný kvůli místním obyvatelům, ale kvůli jiným světovým firmám, aby se z venku nedostaly na čínské servery a nezískaly potřebné informace. Hmmm.
A když si Vivian pořizovala památeční fotku, aby ji pak vložila právě na Weixin, tak měla aplikaci na zvětšování očí na fotce. Prostě přidržela prst na očích nejdřív sobě a pak i mně. Ale já jsem jí říkala, že já už přece nepotřebuju větší očí, že už je mám velký dost. Vivian se zasmála a řekla, že v Číně je hezčí mít velký oči jako miminko. Tak jsem rázem taky měla dva pingpongáče.
Během týdne jsem si konečně prošla všechny ateliéry naší školy. Nejvtipnější mi přišla venkovní sochařská dílna se zástupy odsunutých děl. Taky jsem nahlídla do malířských ateliérů. Nejzajímavější je kopírovací místnost, kde si studenti do klimatizované skleněné vitríny zavěsí svitkový obraz, který chtějí kopírovat. Jinak se po škole line trochu jiná vůně než na Umprumce. Tady je cítit ta zemitá vůně tuše. Na jednom patře jsem dokonce objevila místní komunistickou buňku. Takový zahulený doupě, kde seděli tři chlápci a vykuřovali to ještě víc. Zřejmě dozor nad příliš svobodomyslnými studenty. Vyfotila jsem to jen tak zpoza rohu jako tajná agentka…
Dneska ráno jsem se s naším hlídačem, shifuem, bavila o alkoholu. Vysvětloval mi, co rád pije a jaký jsou nejlepší druhy čínskýho alkoholu baijiu 白酒. Já jsem mu pak přinesla ochutnat Becherovku, tak si toho vážil. Nakonec prohlásil, že si se mnou popovídá nejlíp ze všech z našeho patra. Čili poděkování míří do Carlsbadu.