Reklama
 
Blog | Emma Pecháčková

Babylon

Quanzhou 泉州 v provincii Fujian 福建 bylo už před více jak tisíci lety město, kde se mísily všechny kultury. Byli zde muslimští obchodníci, posílalo se odtud hedvábí a satén do Evropy a z místního přístavu vyplul Marco Polo, když se vracel domů. A teď se jeho slavná a trochu zašlá multikulturalita oprášila, když přijela gruppa třiadvaceti mezinárodních studentů dohromady ze sedmnácti různých zemí.

Nikdo jsme nepochopili, podle jakého klíče se dělal výběr na pětidenní výlet. Kvůli tomuhle výletu se ve škole vedly dlouhý diskuze. Nejdřív to bylo jakože za odměnu pro účastníky taneční soutěže, která se konala už někdy na podzim, pak někdo tvrdil, že je to jen pro neasijsky vypadající studenty, aby se pak čínská vláda mohla chlubit fotkama mezinárodních studentů, což byla dosti drsná a nepravdivá teorie. Nakonec s náma jeli dva Korejci a jeden Japonec, takže tahle hypotéza se nepotvrdila. Zkrátka z téměř stovky mezinárodních studentů z celý školy jelo jen dvacet tři. Co se týče kluků byli z: Černý Hory, Rumunska, Slovenska, Pobřeží slonoviny, Kenyi, Seychell, Myanmaru, Kašmíru, Kolumbie, Japonska, Ameriky, Francie, Koreji. A holky z: Mexika, Belgie, Koreji, Ameriky (i když s čínskou mámou), Francie, Bulharska. K tomu teda ještě já, Češka.


Každý večer jsme se sešli po večeři a dál pili a zpívali (což je asi ten nejlepší způsob, jak se mezi sebou dorozumívat non verbálně) bez učitelek, které nás hned po večeři opustily a daly nám volnost. Netřeba zmiňovat, že slovanský jádro bylo dost pevný. Esperantem jsme nemluvili. Hlavním jazykem byla angličtina, často jsme mluvili i čínsky a taky jsme se mezi sebou navzájem procvičovali z některých slovíček. Třeba nás vždycky dost pobavilo, když jsme zjistili, že se něco řekne téměř identicky jako například demižón. Jeden večer každý zazpíval nějakou lidovou píseň. Nejlepší zpěvák byl pochopitelně Dušan z Černý Hory, navíc měl s sebou kytaru, pak Goli z Pobřeží slonoviny s písní o lovu zvěře a Trevor ze Seychell, co zaimprovizoval reggae. Po večerech jsme postupně odpadávali, ale ke konci vždycky zůstalo pět až šest vytrvalců. Vyprávěli jsme si o náboženstvích, jídlech, plážích, rybách, horách a někdy i o umění našich zemí.
Bylo to skvělý. Nakonec mi ani nevadilo, když jsem se musela fotit s vlaječkou. A přitom jsem na začátku byla trošku skeptická a možná se není čemu divit, protože komplex, do kterýho jsme dorazili, byl luxusním městem duchů. Mega paneláky nasázený v kopci vedle uměle vyhloubenýho jezírka a k tomu desítky vil ve výstavbě. Dokonalá silnice hladká jako samet lemovaná palmama, čerstvě postříhaná tráva zarovnaná na milimetr, prostě jako kdybychom se pohybovali v kulisách Beverly Hills. K tomu jsme byli ubytovaní v pokojích ve stylu Ludvíka XIV s koupelnou velkou jako naše pokoje na koleji. Do toho nás každý večer hostili opulentní večeří s krabíkama, mušlema, krevetama a nejrůznějšíma rybama. Jeden den nás vzali na projížďku po obřím golfovým hřišti, kde nebylo ani živáčka až na jednoho hráče. Taky pro nás připravili setbu stromů v lese Mezinárodního přátelství. Každý z nás si mohl zasadit jeden strom a údajně tam prý časem dodají cedulku s naším jménem a národností. Prostě kompletní servis s kulturním programem jak pro skutečnou delegaci OSN.

        
Co se týče města Quanzhou (kdysi největšího čínského přístavu už v 8. století), které bylo součástí mořské Hedvábné stezky, je tam toho k vidění spoustu. Nejzajímavější byly zbytky mešity Qingzhengsi 清争寺 založené už v roce 1009 a pak chrám Kaiyuansi 开元寺, který se datuje až do dynastie Tang (asi nějak kolem roku 680). Je to sice ryze čínský buddhistický chrám, ale s podivnými rysy. Se stavbou začali Číňani, ale pak si něco hinduistickýho přisadili Tamilové a další přistěhovalci. Například místo jednoho Buddhy je v hlavní síni Buddhů hned pět – pro sever, jih, východ, západ a střed. Nad sloupy (celkem jich původně bylo sto, což není až tak moc ve srovnání s cordóbskou mešitou, kde jich je přes osm set) pak bylo umístěno dvacet čtyři sochy okřídlených postav, něco mezi andělem a sfingou s perským nádechem. K tomu ještě byly v zahradě dvě pagody z granitu s figurálními reliéfy (údajně nejvyšší kamenné věže v Číně), které dřív sloužily jako majáky a navigovaly lodě.


  
Taky jsme byli v dílně na výšivky, na mostě Luoyang 洛阳桥 a v horách Qingyuanshan 清源山, kde je obří kamenná socha taoistického guru Laoziho. Někteří z nás se vyškrábali až na vrchol. Dokonce jsme donutili Keňana Evanse, ať jde s náma. Celou cestu nadával, že nerad chodí do kopce. Že sice vidí Kilimanjaro od sebe z domu, ale nikdy tam nebyl, takže chození po horách asi vážně nebyla jeho doména. Specialitou na závěr byla manicheistická svatyně Cao‘an 草庵. V Číně totiž tohle náboženství, ve kterém se mísí buddhismus s křesťanstvím a zarathuštrismem prý vydrželo nejdýl ze všech zemí, protože se sem taky dostalo nejpozději.


Hlavním účelem výletu kromě družby, která byla ve skutečnosti nesmírně spontánní, upřímná a zábavná, byly skicy. Většina spolužáků umí krásně malovat, protože to byli studenti sochařství, architektury, čínské tradiční malby, kaligrafie, olejomalby, designu a nových médií. Vezli si s sebou štětce, oleje, tuše, akvarely a fixky a během několika hodin na zahradě chrámu zvládli zachytit jeho atmosféru. Ať už v detailu nebo v celkovým pohledu. Nakonec jsme si v hotelu udělali mini vernisáž, kde každý vystavil, co nakreslil. Nejúžasnější byly tušové lekníny a vážka u jezírka od Korejky a akvarely od Myanmarce. Ale vlastně bylo dobrý všechno, protože každá věc byla úplně jiná, stejně jako mentalita každýho z nás.

Reklama