Do Xiamenu 厦门 (jinak taky Amoy) jsem přiletěla kolem půlnoci, ale teplotní rozdíl byl v porovnání s Pekingem i tak do nebe volající. Zatímco na severu jsme teď klepali kosu v mínus 9, v provincii Fujian bylo i takhle pozdě v noci 9 nad nulou. Stačilo se podívat na palmy, co lemovaly silnici, a hned mi bylo jasný, že tady mráz nehrozí. Leda monzuny a tajfuny. Ale ještě lepší než teplo je ten vzduch od moře. To se s pekingským výfukem nedá srovnávat. Normálně se tu dá dýchat a navíc je to příjemný a svěží. Vůně moře je lepší než vůně čerstvě vypranýho ručníku v aviváži.
Nejdřív jsme s Hong plánovaly, že si k snídani dáme cereálie s mlíkem, ale nakonec ji napadlo, že si dáme speciální xiamenský nudle. Jasně, nudle v 8 ráno, to je v Číně normálka… Ale ty nudle byly fakt dobrý. Jmenujou se shachamian沙茶面, což je něco jako písečný nudle. Ne že by v nich byl písek (což by mě možná ani nepřekvapilo), ale ta polívka, ve který plavou, má takovou naoranžovělou barvu jako písek. A do těch nudlí si člověk může naporoučet dle chuti, co chce. Třeba játra, klobásu, vajíčko, mušle, rybí vnitřnosti nebo tofu nebo vařený vepřový. Já zvolila trochu umírněnější variantu a dala jsem si vajíčko, tofu a mušle. Jen člověk nesmí myslet na to, že je brzy ráno a radši by snídal misku ovoce a jogurt. Není nad to dát si pořádnej oběd hned k snídani. Ale to nejlepší teprv přijde. Pak jsme se totiž procházely starou Amoyí, kde hlavně prodávali trhovci čerstvě vylovený ryby a strašně moc jiných tvorů a mušlí, který vůbec neznám. Bohužel jsme narazily na jednu specialitu, o který Hong děsně básnila – mořský červi v aspiku. Když jsem to viděla, tak jsem tak trochu chtěla vzít nohy na ramena, ale nakonec jsem si řekla, že nebudu dělat fiflenu, že toho červa teda snim. Naštěstí se ten červí dortíček namáčí do pálivý omáčky, která trochu zamaskuje slizkou chuť, ale i tak jsem z toho žádný plezír neměla. Samozřejmě jsem to pochválila a tiše doufala, že už na žádný amoyský specialitky nenarazíme. Takže snídaně šampiónů se vším všudy včetně bílkovin.
Celý týden od 23.1. by měl být sváteční, s rodinou a petardama. Tady ve Fujianu, alespoň co říkala Hong, se do toho zas tak moc nepokládaj. Spousta obchodů sice měla zavřeno, ale jinak většina obyvatel chodí na výlety nebo jen tak sedí doma a odpočívá. Navíc kvůli tomu, že Xiamen je ostrov, tak mají zakázaný ohňostroje. Takže nudáááá. Ale aspoň jsem v noci mohla spát, protože v Pekingu to byla celonoční čertí svatba. Ani na minutu nepřestal práskot rachejtlí.
Z ostrova Xiamen se jezdí trajektem za 8 元 na další ostrov Gulang Yu鼓浪屿, který je co by kamenem dohodil. Gulang Yu je hlavní turistickou atrakcí v Amoyi. Na tomhle ostrůvku se od roku 1860 začali usídlovat bohatí Zápaďáci a Japonci. Takže celý ostrov je plný koloniálních vil, který teď pomalu chátrají, pokud z nich nejsou hotely. Docela mě zaujalo, že z toho ostrova prý pochází spoustu pianistů. Každá vila údajně měla klavír. A každá rodina zřejmě měla tak znuděnou dceru nebo syna, že jim nezbylo nic jinýho než cvičit na piáno. Dneska je na ostrově hlavně spousta obchůdků s čajema a cetkama. Stačí ale uhnout z hlavních tepen a člověk narazí na krásný patrový vily s velkýma zahradama. Rozhodně z toho není poznat Čína, ale spíš Středozemí.
Jednou z hlavních zajímavostí Gulang Yu je celkem neumětelská socha bojovníka-piráta ze 17. století Zheng Chenggonga 郑成功, kterýho my, západní barbaři, nazýváme Koxinga. Údajně bojoval nejdřív proti Mandžuům a pak i proti Holanďanům z Formosy, což je dnešní ostrov Taiwan. Dokonce prý umí odvrátit zákeřný tajfuny, který se blíží na Amoy. Prostě místní Žižka. Ona i ta socha se mu nápadně podobá.
Na Gulang Yu jsem dostala druhou příležitost ochutnat něco speciálního. Po experimentování s červím želém jsem čekala snad opičí mozky nebo býčí pyje, ale to jsem jenom trochu hysterčila. Šly jsme na polívku s rybíma kuličkama. Ne jen tak ledajaký kuličky, ale ručně dělaný žraločí kuličky 鲨鱼丸shayuwan! Rozemletý maso zabalený v těstíčku, ve vývaru. U vedlejšího stolu seděla paní domácí a do velký mísy sázela rychlostí světla jednu kouli za druhou. S láskou šoulaný knedlíčky jako od maminky..
Ale nejlepší zážitek byl stařeček na štokrli s takovým papírovým kolotočem, kolem kterýho byla nakreslena spousta zvířat. Myslela jsem, že je to nějaký věštec a podle zvěrokruhu hádá budoucnost. Bylo to mnohem lepší. Člověk zatočil ručičkou hodin, která ukázala na koně, draka, kočku, rybu, psa, prase, myš atd. a ten pán to zvířátko nakreslil karamelem na mramorovou desku, dal ho na špejli a hotovo. Hong říkala, že si to pamatuje z dětství, ale teď už to taky dlouho neviděla. Tou největší zábavou je, že cena je stejná. Za každý zvíře se platí 5元, akorát některý zívřectvo je složitější. Třeba drak a ryba jsou nejtěžší na kreslení a taky se na ně spotřebuje nejvíc karamelu. Nejjednodušší je myš. Já jsem si vytočila psa a Hong, která měla větší štěstí, rybu. Na cestě domů jsme si ještě daly další svačinku, což byla nasládla polívka s rozklepnutým syrovým vajíčkem z arašídů, který se zřejmě vařily několik hodin, jelikož byly měkký jak máslo. Tyhle pochutiny, kterých jsou stovky, jim vážně závidim. U nás si člověk koupí leda párek v rohlíku nebo tvarohovou taštičku v pekárně, když chce něco rychle na ulici k jídlu, ale v Číně jsou vážně mistří v oboru fast food.
Na amoyským pobřeží je výstavní promenáda s palmama jako z americkejch filmů z Kalifornie, jen bez červených cadillaců. Podle mě Číňani Američanům vážně nemajé co závidět. Úplně si bez nich vystačí. Dokonce tu mají vlastní jakoby Coney Island. Tak jsme zašly na řetízkáč, zatímco dvě Číňanky se nechaly zavřít do zorbovací koule a vyběhly v ní na moře. Pak jsme šly po pláži, až jsme narazily na obrovský rudý znaky zasazený na pobřeží. Kupodivu nehlásaly Hollywood, ale 一国两制统一中国 Yiguoliangzhi tongyi Zhongguo. Jedna země, dva systémy, sjednocená Čína. To je kvůli taiwaňákům, kteří by rádi dvě země a dva systémy. Snad tady na pevnině doufají, že sem z Taiwanu dohlídnou a přečtou si, jaký s nima mají úmysly.
Chloubou Fujianu dokonce potvrzenou Unescem jsou především kruhovitý stavby z hlíny 土楼 tulou. Pro nic netušícího poutníka to musí být celkem U.F.O. Což se tak trochu potvrdilo, když tyhle nevinný stavby zaměřily americký družice a považovaly je za raketový základny. Obří stavby ve tvaru kruhu, oválu a občas i čtverce jsou schopny pojmout snad půlku menší vesnice.
Na vnějších tlustých hliněných stěnách je jen pár malých okýnek, protože veškerý život je orientován dovnitř. Tulou vlastně vypadají jako minipevnosti, za jejiž hradbami žije několik desítek obyvatel. V přízemí a na dvoře probíhá denní šrumec. Tam se vaří, pije čaj, krmí volně pobíhaíjící slípky a posedává. V samém středu dvora je umístěn chrám předků nebo i studna. V patrech jsou pak pokojíčky. Na jednom patře až 32 pokojů. Celá stavba je provoněná dřevem, ze kterého jsou postaveny stěny pokojů a pavlače. Jen vnější stěny tulou jsou uplácány z hlíny. Odtud taky název 土tu, což je hlína.
Zdálo se, že tulou jsou ze Xiamenu kousíček, ale nakonec to přece jen bylo dvě a půl hodiny jízdy do hor. Ale i cesta byla cíl, protože jsem mimo spoustu bambusu poprvý v životě viděla banánový plantáže a o něco výš v horách i kaskádový políčka, kde se pěstuje čaj. Navíc jsem si mohla povídat s Hong a dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí. Jakože čínský studenti nejezdí do Ameriky snad proto, že by tam výuka byla kvalitnější, ale proto, že mají větší šanci získat pozornost profesora. Na místních čínských vysokých školách na jednoho učitele připadá někdy až 400 studentů, takže vážně nehrozí, že by si někoho zapamatoval jménem. Navíc se tady stejně všichni jmenujou buď Zhang nebo Wang, takže to není vůbec jednoduchý. Vtipný je, jak se tady kontroluje docházka. Prý se používá mobil a přes bluetooth se všichni přítomní musí přihlásit, takže učitel snadno vidí, kdo chybí. Čína prostě válí.
K večeři nám máma Hong, paní Kůň 马 Ma, udělala obří krevety, rybu se sojovkou a hovězí maso s houbama, který přivezla od svojí mámy ze Xinjiang新疆 (plným jménem Ujgurská autonomní oblast), což je největší provinice na druhým konci Číny na severo-západě. Její matka je prý poloviční Ruska a umí upíct chleba, ale jinak už rusky neumí. Docela mě pobavilo, že se mě paní Ma ptala, jestli můžu jíst hovězí, když jsem křesťanka. Dokonce se mi snažila namluvit, že opravdický křesťani prý nejedí zvířecí krev, protože když byl Kristus ukřižován, tak mu tekla krev. Docela dobrá konstrukce, o který jsem v životě neslyšela. Já jen díky Jak utopit doktora Mráčka vím, že vodníci nesmí husí krev. O křesťanech mi nikdo nikdy nic neřekl. Kdo ví, co jim tady ti jezuitský misionáři nakukali..
Fujian byla skvělá pauza od ledovýho Pekingu. Kvetoucí ibišky a zralý jahody v lednu, to je téměř pohádka. Ale i všechny turistický lákadla, kterým jsem sedla na lep, naše Praha hravě strčí do kapsy. Ta je prostě nejkrásnější. Jen to moře kdybychom měli… (Promiň Vltavo.)