V kampusu Xiangshan 象山 je primárně užité umění. Takže architektura, design, módní tvorba, porcelán, sklo, šperk atd. U mě v Nanshan 南山 je to volné umění, především pak klasická čínská tušová malba, olejomalba, kaligrafie a s tím spojené rytí pečetí, grafické techniky a pak sochařství a intermédia.
Jestliže jsem někdy měla na Umprumce či AVU pocit, že nestíhám projít důkladně všechny ateliéry, tady to platí trojnásob. Navíc v Praze je všechno alespoň pod jednou střechou, zatímco China Academy of Art je rozlezlá celkem asi po dvaceti budovách, na dvou místech odlehlých od sebe přes deset kilometrů. Nejdřív jsem začala ve Xiangshanu, protože tam se mělo konat i slavnostní zahájení. Věnovala jsem tři hodiny výstavě, abych v sedm stihla show s módní přehlídkou, kterou jsem nakonec stejně ani neviděla kvůli davům, co se tam nahrnuly. Nejvíc mě asi překvapilo, jak specializované jsou tu jednotlivé ateliéry. Tak například, není tu jen grafický design. Ten se totiž ještě dál dělí na grafický design výrobku, tvorbu webových stránek, design počítačových her a grafický design tištěných publikací. U nás se všechno skryje pod jeden pojem a pokud se někdo zajímá o programování webovek, asi se to většinou musí doučit sám. Tady je to však součást výuky. Nejvíc mě dostalo, že se tu i přímo učí ty počítačové hry. Na výstavě to pochopitelně byla nejoblíbenější zastávka pro mnohé Číňany, protože se s chutí nechali pohltit digitálním světem a úplně zapomněli, že se přišli podívat na klauzury místních budoucích umělců. Grafický design tu má obecně vysokou úroveň. Vysvětluju si to tím, že samotné čínské znaky jsou tak perfektním samostatným systémem, že už ani žádný design nepotřebují. Typografie tu funguje úplně jinak než s latinkou. Zatímco u nás si typografové pohrávají s tloušťkou dříku, výškou dotahů či proporcí kapitálek, tady se spíš řeší hra s významem. Stačí malinko pozměnit jeden tah a znak má hned jiný smysl. Dalo by se teda říct, že čínská typografie má možná blíž k poezii, protože vytvářejí nové konotace, které posilují původní význam. Samozřejmě, že Evropanům, kteří jazyk a jeho tisíce znaků nemají zakořeněny v sobě, toho v jejich grafickém vyjadřování spoustu unikne. Další výhodou v sazbě či grafice je, že nemusí dělit slova. Nejmenší jednotkou je znak, což je čtvereček. Odstavce, sloupce a stránky se tak snadno zarovnávají. Plakáty jsou údernější. Toť už je výhoda z podstaty písma a je to velký plus, proč asijská (teda například i korejská nebo japonská grafika) vypadá mnohem čistěji než naše. My tam musíme rvát diakritiku, vymazlovat prostrkávání mezi písmeny jako V a A , vymýšlet ligatury atd. Tohle se tady naštěstí neřeší. I tak věřím, že svých problémů se znakovým systémem mají místní grafici a typografové víc jak dost. Jak třeba udělat ve 12 bodové sazbě čitelný znak nang 齉 (který znamená ucpaný nos a skládá se ze 36 tahů) nebo da 龘 (což označuje podobu draka v letu a má 48 tahů), to je mi záhadou. Všechny tahy se slijí dohromady a stane se z něj prostě černý čtvereček. Takže jim v zásadě nemusíme až tak moc závidět, každý má se svým písmem starostí až nad hlavu…
Mile mě překvapila i fotografie. Sice se tam opakovalo několik podobných stylů, ale na druhou stranu tam bylo pár experimentů s camerou obscurou. Rozhodně to nebylo tak konceptuální jako fotka u nás. Tady se víc soustředí na sebe, všechny fotky byly hodně osobní, dokonce i pár naháčů (prsa jo, pindíky ne). Čekala bych víc digitálních tisků, protože Čína se tváří jako země posedlá moderní technologií, ale nakonec tam měli spoustu černobílých fotek nazvětšovaných růčo, což jsem ocenila. Kupodivu na mobil jim tu učitelé fotit nedovolí. To už se u nás může. Akorát tady je ta společnost těma mobilama tak napadená, že v akademickém světě už by to na ně asi bylo moc a tak musejí udělat tlustou čáru, za kterou už má mobil jako prostředek uměleckého vyjádření zákaz vstupu.
Ve Xiangshanu je krom architektury, kterou vede ten onen velký slavný Pritzker winner z roku 2012 Wang Shu 王澍, taky industriální design, design nábytku a móda. Pak jsem docela koukala, že mají katedru sochy ve veřejném prostoru. Sice s ní moc neumějí pracovat a jsou to spíš utopický koncepty, ale aspoň se to snaží definovat. Většina těch děl byla založená na principu kinetiky, někdo trochu moc okopíroval Caldera. Ale nic není jednoduchý, vždycky to moc překombinujou. To je obecně problém u mnoha děl místních studentů, co jsem si tak všimla. Možná, že si nevědí rady se všema těma informacema, co teď můžou získat o západním umění. Najednou se to na ně navalilo a oni v tom plavou. Kdyby se drželi vlastního tradičního uvažování, šlo by jim to určitě líp. Jenže oni chtějí mluvit stejným jazykem jako Západní svět, i když toho vlastně nejsou schopni. Podle mě touží hlavně po tom, aby se proslavili. Těch, co tvoří, protože je to jejich touha, těch bude míň. A není se čemu divit. Vždyť trh s uměním je v Číně snad výdělečnější než ropa. Teď už není vysněným zaměstnáním právník nebo manažer, možná, že je to umělec. Jenže pak to tak taky vypadá. Ne vždy, ale často, chybí jakákoliv hlubší myšlenka. Zápasí s médiem, nevědí si rady s materiálem, neumí se prezentovat a častokrát ani nejsou schopni sdělit, co je konceptem. Jako jedna spolužačka, která udělala performance, kdy si k noze přivázala tisíc červených nafouknutých balonků (doufám, že se teď všem vybaví písnička 99 Luft Balloons). Pak svolala publikum, které nechala, aby je volně všechny popráskaly. Mělo to mít nějaký hluboký význam, ale když jsem si jí pak ptala, proč to dělala, řekla, že je to v nitru, a že se o tom nedá mluvit. To je pak trochu škoda. Protože efektní to rozhodně bylo. Říkala jsem jí, že z ní třeba jednou bude čínská Marina Abramovič. Ale to by asi nejdřív musela vědět, proč to chce dělat.
Co se týče kampusu Nanshan v centru města, tady klauzury probíhaly poklidněji. Nejvíc mě zaskočilo, že ještě ten den, kdy už byla výstava zahájená a po škole se to hemžilo návštěvníky, někteří studenti teprve instalovali (ne-li dokonce dodělávali) svoje díla. Většinu lidí i spolužáků, kterých jsem se tak ptala, zaujali hlavně intermédia. Každý si tam může dělat, co chce, nejčastěji je to však video či instalace. Největší výhodou katedry je, že tam působí Qiu Zhijie 邱志杰, což už je dnes porevoluční legenda videoartu a fotografie (např. se v roce 1994 nechal vyfotit s rudým znakem bu 不 , tedy ne, přes celé tělo). Studenti si ale stěžují, že na ně moc času nemá, protože lítá všude po světě. Místní doménou je pochopitelně čínská tradiční malba. Je neuvěřitelná a já si netroufám ji soudit. Stejně tak kaligrafii. Některý velký formáty jsou už spíš abstraktní malbou, což není novinka, protože to víme už od abstraktních expresionistů jako je Kline nebo Tàpies, kteří se inspirovali právě asijskou kaligrafií. Je kupodivu, že právě v kaligrafii jsou Číňani schopni tak hravě dosáhnout abstrakce, ale v olejomalbě se neustále snaží o realismus jako to bylo v módě za Předsedy. Jen s tím rozdílem, že teď je to zahaleno do hávu modernity bez rudých hvězd na klopě. Asi je to tady zakořeněno až příliš hluboko. Médium olejomaby jde stále ruku v ruce se snahou o dokonalý až fotografický realismus, který se aplikuje na figurální malbu. Jeden obraz jako druhý, nikdo nevybočuje. Stojící figury doma, v metru, v přírodě. Tak vypadá víc jak polovina obrazů na klauzurách. Málokdy se někdo odváže. Striktně se drží plošnosti a historické role média a netroufnou si překročit jeho hranice.
Tattoo 2 www.qiuzhijie.com
Společně s klasickou tušovou malbou, která obsahuje jak krajinomalbu, tak styl květin a ptáků či figury, vystavovala i katedra grafiky. Snad jsem to trochu čekala, že díky tisícileté tradici tisku ze štočků a pak taky vlivu revolučního dřevorytu ze 40. let, by to mělo stát za to. A ateliér grafiky byl vážně pestrý a každý jeden student měl úplně jiný projev. Myslím, že čínská mentalita se líp projeví v menších intimnějších formátech. Nadživotní velikost čehokoliv je proti jejich přirozenosti. Alespoň na mě jako vnějšího pozorovatele líp zapůsobí křehká promyšlená ilustrace než monstrózní železobetonová socha omotaná molitanem jen tak na efekt.
Každopádně bychom si měli vzít příklad z toho, jak seriózně bere klauzury místní veřejnost. Během posledních pěti dní, co je výstava otevřená, se do školy nepřetržitě hrnou davy lidí. Možná mají touhu rozumět současnému umění, možná je zajímá, kdo bude ten nový Ai Weiwei, možná doufají, že objeví talent, který představuje zlatý důl. Umění je v Číně o penězích, to už se ví dávno. O to těžší to bude pro ty studenty a budoucí umělce, kteří jsou odhodlaní tvořit hlavně z vlastního přesvědčení, aby okamžitě nesklouzli do komerčního světa. Stále si ještě nejsem jistá, jak se tady určuje kvalita, jak se stanovuje cena a jakou roli v tom hraje politika. Mám strach, že už se vrhám do neznámých vod.